Že jsou evropská ovčácká plemena většinou velmi stará, už naši čtenáři asi vědí. Některé úvahy je dokonce spojují s asijskými pasteveckými psy původem z Tibetu, kteří měli s pastevci už v průběhu pravěku migrovat napříč kontinentem a do Evropy. Ostatně je pravda, že pastevecká, horská plemena od východní Asie po Španělsko jsou si velmi podobná.

Často se ale setkáváme s tím, že sledovat skutečně kriticky historii těchto psů je velmi obtížné. Písemné prameny obvykle nejsou a moderní chovatelé se obyvatelům odlehlých hor začali věnovat až relativně pozdě. Tornjak ale patří mezi několik málo výjimek, o kterých psaná historie tak úplně nemlčí

V 11. a 14. století se o velkých ovčáckých psech zmiňují balkánské církevní spisy, především z oblasti chorvatského města Dakovo. Ty se zmiňují o canis montanus, horských psech, kteří pomáhají pastevcům v horách. Dnes se má za to, že skutečně šlo o předky Tornjaků. Detailnější popis pak pochází ze stejné oblasti z roku 1752.

Samotné jméno tornjak je lidového původu a vzešlo z bosensko-chorvatského slova tor, které označuje uzavřenou ohradu s ovcemi. Historicky se také objevovalo jméno Hrvatski pes planinac, což znamená chorvatský horský pes.

Záchrana na poslední chvíli

Svého času velmi rozšířené plemeno se postupně dostalo do krize, která potkala i mnohé jiné ovčácké psy. Došlo totiž k tomu, že s 19. a 20. stoletím začalo těchto hrdých tvorů rapidně ubývat. Se zánikem tradičního kočovného pastevectví vymíral i tornjak. Až v 70. letech si jugoslávští kynologové uvědomili, že hrozí úplná ztráta tohoto národního plemene, a pokusili se jej zachránit.

Od roku 1971 se dávaly dohromady poslední zbytky plemene, v roce 1978 tak mohl začít čistokrevný chov, který plemeno zachránil doslova na poslední chvíli. V bývalé Jugoslávii byl tornjak roku 1981 registrován jako autochtonní bosenské plemeno, zároveň se velmi rozšířil v celé zemi, především do Chorvatska.

Pes se pak dokonce stal předmětem národnostního sporu, který ovšem byl tím nejmenším ze sporů na území bývalé Jugoslávie. Po rozpadu země se Chorvatsko pokusilo psa zaregistrovat jako svoje domácí plemeno, na což Bosna reagovala až se zpožděním.

Je pravda, že většina písemných pramenů o psech je chorvatského původu a že i na území Chorvatska existoval i dříve. Jádro jeho výskytu ale při obnově plemene byly středobosenské hory, především kolem hor Vlaśič a Kupres, silnější populace byla i kolem měst Travnik a řady dalších.

Vzrůstající chaos v mezinárodní registraci psa byl vyřešen vzájemnou dohodou mezi chorvatským a bosenským kynologickým svazem a mezinárodní federací FCI v roce 2007. Tehdy bylo plemeno registrováno pod oficiálním názvem "Bosensko-hercegovinský-chorvatský ovčácký pes – Tornjak". Od roku 2017 se pak prozatimní registrace změnila na stálou.

Není žádný gaučák

Jak jsme řekli, je to velký, mohutný pes. Váží 62–70 kg, měří až 70 cm. Má dobře vyvinuté a silně osvalené končetiny i celé tělo. Navzdory svým rozměrům jde ale o psa poměrně mrštného. Hlava a čumák je "vlčí", uši má ovšem velké a svěšené. Jako většina horských se vyznačuje těžkým kožichem, který ho chránil před mimořádně ostrými klimatickými podmínkami bosenských hor. Srst je dlouhá a pevná, obvykle většinově bílá s menšími hnědými znaky. Nejdelší je srst na krku a na zadních nohách, čímž se vytváří typická hříva a "kalhoty".

Pro jeho povahu platí podobné charakteristika, jako u jiných pasteveckých psů - ovčácký způsob života je naučil samostatnosti a nezávislosti, mohou tedy být poněkud svéhlaví a neposlouchat pokyny. Na druhou stranu jejich oddanost "stádu" se v moderní době, kdy se stali domácími společníky, přetavila v dokonalou věrnost své rodině. Jsou tedy výbornými hlídači a ochránci, zároveň velmi přátelští ke svým lidem a hlavně i k dětem.

Ve spojení s jejich přirozenou inteligencí a dobrosrdečnou povahou jde tak o ideální společníky do rodin, které jim mohou poskytnout dostatek prostoru. To je ovšem potřeba zdůraznit - z horského psa gaučového psíka neuděláme, a tak je dostatečný venkovní prostor i dostatek pohybu a fyzické aktivity imperativem pro chov tohoto psa. Právě potřeba pohybu a výcviku jej tedy předurčuje spíše pro zkušenější chovatele, kteří jsou schopní se mu věnovat.

Pří dostatečné péči je ale tornjak společníkem, který vám přiroste k srdci. Není se tedy čemu divit, že počet těchto bosenských horalů, kteří nedávno málem vyhynuli, dnes utěšeně roste a že se těší vzrůstající oblibě i mimo země bývalé Jugoslávie.