Mladí chovatelé snáší psí neposlušnost v klidu, snaží se o respekt

17. 6. 2023 – 15:04

Ilustrační snímek | zdroj: Pixabay

Jedny z otázek moderní péče o domácí zvířata, která zajímá vědce, se týkají vztahu člověka a jeho mazlíčka. Tak jako my lidé ovlivňujeme své zvířecí společníky – psí druh jsme v podstatě zformovali my – stejně tak i zvířata dovedou ovlivňovat nás. Nová studie publikovaná v žurnálu Human-Animal Interactions například ukazuje, že mladí chovatelé psů překvapivě dobře snášejí nechtěné chování svých mazlíčků.

Dřívější studie naznačují, že až 90 procent všech psů někdy projevuje nežádoucí chování, jako je například agresivita či neposlušnost. Je to přirozené, psi jsou živí tvorové, a ne dokonale ovládané stroje, i proto si výcvik často žádá trpělivost. Zajímavé ale je, že jen velmi málo se v odborných kruzích ví o tom, jaký mají takové projevy dopad na emoce a zkušenosti samotných chovatelů. To je obzvláště u mladých lidí důležité, protože negativní zkušenosti mohou deformovat jejich vztah ke psím společníkům po celý život, obzvlášť pokud pečují o svého prvního psa.

Vědeckých tým kanadských veterinářů a psychologů vedl v tomto směru dotazníkový průzkum mezi chovateli psů ve věku 17 až 26 let. Zajímalo je, jaké typy zkušeností získali a jak se vyrovnávají se „špatným“ chováním svého zvířete. Mezi takové nežádoucí projevy badatelé zahrnuli vedle neposlušnosti hlavně nadměrné a vytrvalé štěkání, v extrémních případech i agresivitu proti lidem a jiným zvířatům.

Brali to jako fakt

Badatelé při tom zjistili, že obecně lze říci, že mladí lidé preferují proaktivní reakci na takové chování, které jim pomáhá neodnášet si příliš negativní emoce. Vcelku pochopitelně při tom platilo, že míra psích reakcí ovlivnila i míru emocí – ty nejostřejší situace se podepsaly nejsilněji. Celkově ale snad lze říci, že mladí lidé se s negativními zkušenostmi vyrovnávali velmi dobře. Rozdílná je přitom míra stresu či přijmutí situace – tak například jeden respondent uváděl, že prostě vzal jako fakt, že jeho pes má nějaký otravný, ale ne nebezpečný zlozvyk a zkouší s ním prostě i tak žít. Jiný účastník výzkumu ovšem uvedl, že ve snaze změnit chování svého mazlíčka už vystřídal pomoc tří cvičitelů a řadu rozdílných přístupů, byť zatím nepříliš úspěšně.

Zajímavé přitom bylo, že respondenti v podstatě vždy popisovali negativní chování psů směrem ven – k jiným lidem, zvířatům, či okolí. Nikdy v průzkumu neuváděli negativní zkušenost zaměřenou proti sobě samým. Snad proto, že svou roli chovatele a cvičitele zvířete vnímali jinak, důležité pro ně bylo, jak pes působí na své okolí. Vysoká míra tolerance se v průzkumu projevila i v tom, že většina respondentů dala najevo mírnou či střední nespokojenost s chováním svého psa. Pouze jediný uvedl, že jej zvíře uvádí do velmi špatných emočních stavů, přičemž ale v tomto konkrétním případě šlo o psa s více poruchami chování a silně agresivními projevy.

Mluvili pravdu?

Autoři studie sami přiznávají, že podobné práce mají slabinu v tom, že nezkoumají pravdomluvnost respondentů. Člověk má přirozeně tendence zlehčovat vlastní neúspěchy, mladí chovatelé prvních psů by se mohli obávat, že špatně vychovaný pes takovým neúspěchem je. V průzkumu tak možná někteří respondenti ani nechtěli přiznat, že ve skutečnosti mají se svými mazlíčky mnohem větší trápení, než dávají najevo.

Na druhou stranu ale podobné studie svůj význam mají. Jak jsme uvedli, je dobré chápat, jak dovedou psi ovlivnit emoce a chování svých majitelů – autory této studie by například do budoucna zajímalo, jak moc si lidé odnášejí negativní zkušenosti z chovu i do staršího věku a jak moc to tedy ovlivňuje jejich chování k dalším psům.

Při pochopení některých psychologických procesů mezi člověkem a psem pak také může být v budoucnu snazší pomoci začínajícím, nezkušeným chovatelům se správným přístupem k nežádoucímu chování.