Tradiční výklad historie plemene uvádí, že jej na přelomu 30. a 40. let 19. století vyšlechtil Heinrich Essig, chovatel psů, obchodník a hlavně starosta města Leonberg v dnešní spolkové zemi Bádensko-Württembersko (tehdy Württemberské království). Plemeno si jako své "autorské" zaregistroval v roce 1846.

Říká se, že Essig chtěl vyšlechtit velkého, silného psa, který by vzhledem připomínal lva – tedy figuru z leonbergského městského znaku. To se mu mělo podařit díky experimentování s jeho velkou psí smečkou. Podle Essiga je leonberger výsledkem křížení fenky novofundlandského psa s bernardýnem, v další generaci byl přidán ještě pyrenejský horský pes. Tedy samá skutečně obří plemena.

Panují ale jisté pochybnosti, zda Essig kvůli "marketingu" tak trochu nepřehnal své zásluhy. Nepochybně si plemeno zaregistroval jako první – někteří badatelé se ale domnívají, hlavně na základě starších textů, že jeho základ v podobě lokálního velkého plemene existoval v regionu už po staletí. Genetické testy psů se zatím nedělaly, a tak zůstává pravda zastřená.

Každopádně je fakt, že Essig "své" plemeno velmi zpopularizoval a úspěšně jej rozšířil mezi řadu středoevropských i západoevropských vládnoucích rodů. Paradoxně mezi odborníky bylo plemeno v 2. pol. 19. stol. trochu opovrhováno. Považovali ho za nestabilní a neperspektivní, mělo jít jen o jakousi nečistokrevnou barevnou variantu bernardýna. Essigův úspěšný marketing ale zabral a díky rozšíření psů u lidí vlivných a bohatých "své" plemeno uhájil.

Osm posledních psů

Leobergeři se postupně rozšířili jako pracovní psi na velké statky, neboť byli cenění jako silní a odhodlaní hlídači. Počty psů ovšem značně zamávaly obě světové války. Chovy byly opuštěné, ve zdevastované zemi se o psy nikdo nestaral. Navíc v obou světových válkách německá armáda psy nasazovala i jako pracovní. Uvádí se, že po druhé světové válce žilo jen osm čistokrevných leonbergerů.

Přesto se úsilím psích nadšenců podařilo plemeno zachránit před zdánlivě jistým vymřením. Současný vzhled leonbergerů se ale od těch předválečných liší tmavšími kožichy i maskami obličeje. Je to proto, že bylo nutné do plemenných linií připustit jiné psy (například novofundlandské), jinak by plemeno geneticky zdegenerovalo příliš úzkou příbuzností.

Leonbergeři se ve druhé polovině 20. století dostali do celé Evropy i do Spojených států. V Česku jsou chováni dokonce už od roku 1947 a dnes mají řadu chovatelských klubů.

Psí obr

Jak jsme si uvedli, je to jeden ze psích obrů. Může dosahovat výšky až 80 cm při hmotnosti 80 kg. Tělo má silné a svalnaté, přesto je v jeho pohybech jistá elegance. Někteří jedinci nepůsobí navzdory své velikosti vůbec těžkopádně. Hlavu má velkou, s širokou lebkou a silnými čelistmi. Má svěšené, velké uši skoro rovnoměrně oválného tvaru, se zaoblenou špičkou.

Mohutné tlapy mají okrouhlý tvar, zajímavý je náznak blány mezi prsty. Typický vzhled dotváří silně osrstěný ocas a hlavně výrazná hříva srsti na krku. Barvu může mít žlutou, zlatou či rudohnědou, vždy s černou maskou. Často je černě probarvená i srst, černá ale nesmí vzhledu dominovat.

Jak tomu bývá i u jiných velkých psů, má leonberger klidnou a přátelskou povahu. Je milujícími chovateli označován za inteligentního, věrného i veselého, podle všeho po právu. Je to výborný hlídač, který ale při dobré výchově nemá sklony k agresivitě. Navzdory jeho velikosti je to proto výborný pes rodinný.

Samozřejmě platí, že ta rodina by ideálně měla žít v domě s velkou zahradou – do bytu leonbergera poskládáte jen stěží. Je pravda, že to není pes pro začátečníky – nezvládnutá výchova může vést ke svéhlavosti, kdy si je pes vědom své váhy a převahy. Vzato kolem a kolem jde ale o další příklad ideálního mazlíčka z řad velkých psů.