Je-li řeč o křečících, pak se jedná o řád, který zahrnuje mimo jiné dva druhy velmi oblíbených mazlíčků: křečíka džungarského a křečíka roborovského. Třetí z nejoblíbenějších křeččích mazlíčků je výrazně větší křeček syrský neboli zlatý. Tito tvorové jsou na jednu stranu nenároční na prostor i chov, zároveň se ale na trhu můžeme setkat s celou řadou výrobků, které pro ně nejsou příliš vhodné.

První krok při přípravě bydlení je rozhodnout se, jaký typ obydlí vlastně chceme pořídit. Pracovat se dá buď s klasickou mřížovou klecí s plastovým dnem, případně se skleněným teráriem. K dispozici jsou navíc i předpřipravené modulární klece zhotovené celé z plastu. Všechny tyto varianty mají své výhody, často ale i značné nevýhody.

Klasická mřížová klec je nejlepší co do ventilace, křeček by se neměl v obydlí dusit nevětraným vzduchem. Zároveň to ale znamená, že je náchylná k průvanu, který může těmto drobným mazlíčkům velmi ublížit. Velkou výhodou pro začátečníky či dětské chovatele je pak to, že taková klasická mřížová klec s plastovým dnem se asi nejsnáze čistí.

Skleněná terária (někdo by řekl akvária, ale vodou obydlí křečkovi napouštět nebudeme) mají nevýhodu v těžké hmotě, ze které jsou sestaveny. Hůře se s nimi manipuluje a nejsou tak přístupná při čištění. Také v nich tak dobře necirkuluje vzduch, při špatném umístění se mohou přehřívat vlivem slunce a podobně.

Zároveň je ale potřeba říci, že zkušení chovatelé, kteří se i chovu křečků věnují takříkajíc odborně, často terária doporučují. Nejsnáze se v nich vybuduje podestýlka, ve které může křeček hrabat nory, při dobrém sestavení se dá řešit i cirkulace vzduchu a obecně asi platí, že přirozené stepní prostředí těchto hlodavců jde právě v teráriu nejlépe napodobit. Takové kvalitně sestavené obydlí je ale náročnější na prostor.

Plastová modulární obydlí se v obchodech nacházejí v celé řadě variant, mnohá vypadají velmi lákavě, obzvlášť v očích dětských chovatelů. Jde v podstatě o prefabrikované klece, ve kterých lze měnit různé prvky, jako běhací kola, prolézací trubky, podlážky a podobně. Je ale potřeba být v tomto případě velmi obezřetný.

Překvapivě velké množství těchto výrobků má totiž naprosto nevyhovující rozměry, které by odpovídaly spíše dočasné přepravce než stálému bydlení. Ve snaze o pestrost jsou interiéry takových klecí málo prostorné, nemluvě o tom, že průduchy v uzavřené plastové nádobě málokdy stačí dostatečné ventilaci. Existují jistě i výrobky kvalitnější a dostatečně velké, trh je ale přesycen těmi méně vhodnými.

Velikost a materiál 

Právě velikost klece je další důležitou veličinou. Křečíci jsou sice drobní tvorové, svůj prostor si ale zaslouží. Udává se, že minimum podlahové plochy při chovu malých křečíků by mělo být 60 x 40 cm. Samozřejmě ale platí, že čím větší, tím lepší. I toto pravidlo může mít nečekané úskalí, kupříkladu u klasické klece se může stát, že větší výrobky mají příliš velké mezery mezi mřížemi – v případě křečíků by neměly činit více než 6–7 mm. Znovu se tím vracíme k úskalím mřížových klecí a k důvodu, proč zkušení chovatelé preferují kvalitní terária. Při pořizování klece je ostatně dobré promýšlet nejen rozměry, ale celkovou konstrukci. Někdy bývají například překvapivě neprakticky umístěná dvířka a podobně.

Co do bezpečí je taky potřeba zvážit, že křeček je hlodavec. U plastových klecí stačí nějaký okraj, do kterého se může křeček zahryznout – například větrací mřížka nevhodných rozměrů – a s trochou hlodavé práce je cesta k útěku volná. Také dřevěné části obydlí mohou dostat hodně zabrat. Z železných klecí křeček většinou neuteče, chovatelé začátečníci si ale často stěžují, že jejich mazlíček obsesivně ohryzává mříže. V takovém případě ale nejde ani tak o snahu uniknout, jako spíše o varování, že možná není vše v pořádku. Toto kompulzivní chování je totiž velmi často projevem stresu či nudy.

Kolo je základ 

Právě proti nudě by mělo kvalitní obydlí bojovat svým vybavením. Křečci potřebují běhací kolo, i to je ale nutné vybírat velmi pečlivě. Naprosto nevhodná jsou mřížová kola, ve kterých může křeček prošlápnout do prázdna – ta mohou způsobit ošklivá zranění. Kolo by také mělo být dostatečně velké, křeček by měl cvičením v kole napodobovat přirozený běh, a ne nezdravě ohýbat páteř. Také kola, která mají zpevňovací kříž u vstupu nejsou právě nejbezpečnější. Ideální variantou je velké, spíše dřevěné kolo, s plnou běhací plochou a zcela otevřeným vstupem – to ale může být náročnější na prostor.

Také dodejme, že kolo by nemělo být jedinou křeččí zábavou. Ideální klec poskytuje možnost prolézání tunýlky, vytváření skrýší, bezpečného šplhání a podobně. Křeči milují hrabání a potřebují si vytvářet noru, i tomu bychom měli prostor uzpůsobit.

S tím souvisí i vhodný výběr podestýlky. Dobré jsou kvalitní, bezprašné (prach způsobuje křečíkům problémy s očima i dechem) hobliny a piliny, které navíc dobře sají. Zkušenost chovatelů zároveň říká, že v papírové podestýlce se malým křečíkům nejlépe udržují nory a pelíšky. Existuje i podestýlka kukuřičná, která sice nemá tak dobré absorpční schopnosti, křečci si s ní ale rádi hrají a mohou ji i požírat. Zajímavým nápadem tak může být rozdělení obydlí do zón – v části, kam mazlíček nejčastěji chodí vykonávat potřebu nechat hobliny, ve spací části papírovou podestýlku, v „herní“ části podestýlka kukuřičná. Na prvním místě pak samozřejmě vždy stojí nutnost častého a pečlivého čištění.

Chov křečíků lze pojmout velmi kreativně, získané zkušenosti se navíc násobí. Pozorný chovatel brzy zjistí, co má jeho mazlíček rád a co v kleci nepotřebuje, kde jsou slabá místa ubikace a kde jde naopak klec vylepšovat. Sebelepší obydlí se pak neobejde bez pečlivé údržby, péče o křeččí bydlení tak vlastně nikdy nekončí. Nejde ale o nepříjemnou povinnost, ale o důležitost součást péče o živého tvora. S trochou kreativity navíc může být vymýšlení křeččího bydlení a hraní velká zábava.