Jeho předky byli možná portugalští vodní psi, snad se tam přichomítl i irský setr, francouzští lovečtí psi, nebo pudl. První zmínka přímo i irských vodních španělích každopádně pochází z roku 1862, první chovatelský klub vznikl v roce 1890 a plemeno bylo uznáno nedlouho poté.

Je však možné, že existovali dlouho předtím - čemuž nasvědčují zmínky o takzvaném "krysím ocasu" psů využívaných při lovu, jejichž srst nepropouštěla vodu.

Na první pohled přitom jako lovecký pes zrovna nevypadá - extravagantní kudrlinky holt dělají své. Přitom je to pes stále oceňovaný mezi lovci, neboť dovede zručně "pracovat" i v těžkém terénu a není to žádná třasořitka. Možná kvůli předsudkům však patří k spíše vzácnějším plemenům psů...

Pro irské vodní španěly je typické i to, že jsou ze všech španělů největší - mohou mít přes 60 centimetrů a vážit až 30 kilogramů.

Pes, který potřebuje pohyb

Irský vodní španěl má specifickou a pozoruhodnou povahu. Je velmi inteligentní a učenlivý, k cizím lidem má odstup a spíše průměrný hlídač. Zato je stále vynikající jako parťák pro lov. Má skvělý čich, zápal a spoustu energie. S výchovou je třeba začít brzy a musí být důsledná.

Vedle loveckých aktivit si irský vodní španěl užije i různé psí sporty - od aportování přes plavání až třeba po canicross. Proto vyžaduje i aktivní majitele, lenošení mu prostě nesvědčí.

Irští španělé jsou středně vysocí, psi mají v kohoutku do 60 centimetrů, fenky do 65 čísel. Jeho srst je kudrnatá, s kadeřavými uzlíky a potřebuje pravidelnou péči a sem tam i nůžky. Zároveň se však nesmí česat příliš často, mohla by totiž ztratit na kvalitě. Irští španělé málo línají, proto je docela dobře snáší i alergici.

S dětmi vychází dobře, pokud se k němu chovají rozumně a s respektem.