Když hovoříme o švýcarských salašnických psech, máme na mysli čtyři tradiční plemena – entlebušského, bernského, velkého švýcarského a appenzellského. Vesměs jde o jména regionů, odkud tito psi pochází. Tradice přitom říká, že tato čtyři plemena jsou potomky molossoidních psů starých Římanů. Není ale asi potřeba zdůrazňovat, že takto dávná historie je z dnešního pohledu v podstatě nečitelná a jen velmi špatně doložitelná.

Chov salašnických psů v Entlebuchu, oblasti na pomezí kantonů Bern a Lucern, je patrně dosti starý, přesto však toto plemeno vstupuje do psané historie až v 19. století. Přesnější by ale bylo říci, že vstupují švýcarští salašničtí psi. Nešlo totiž o jasně rozdělená plemena, spíše se brali jako jistý typ s řadou variant.

Entlebušský salašnický pes je poprvé jmenován asi v roce 1889, ještě nějaký čas byl ale zaměňován se psem appenzellským, kterému je nejpodobnější. Teprve na výstavě roku 1913 byli poprvé uvedení jako samostatné plemeno. První světová válka ale zpřetrhala chovatelské snahy, po ní se zdálo, že je entlebušská „varianta“ vymizelá.

Nakonec se podařilo po roce 1926 na venkově najít dostatek psů, aby mohl vzniknout první chovatelský klub a plemeno entlebušského salašnického psa se mohlo vzkřísit. Od té doby se zvolna, setrvale rozvíjí až do dnešního stavu, kdy v řadě zemí světa jde o plemeno neznámé, ve Švýcarsku, Německu či Rakousku se ale těší oblibě. Díky našemu sousedství s těmito zeměmi se pak jejich chov pomalu rozšiřuje i u nás.

Má rád pohyb a cvičení

Entlebušský salašnický pes je středního vzrůstu, v kohoutku dorůstá 44–50 cm. Zajímavý je lehký rozdíl mezi pohlavími – feny mají spíše kvadratický poměr těla, psi bývají lehce protáhlí. Bývají dobře stavění a osvalení. Mají poměrně dlouhou, silnou čelist, malé trojúhelníkové uši a poměrně malé oči. Celé tělo kryje krátká, hladká srst, která je tvrdá na dotek a velmi dobře chrání před chladem a vodou. Vždy bývají tříbarevní, černí s bílými a rezavými znaky. Snadno se na první pohled spletou s appenzellským salašnickým psem, ten má ale delší nohy a lehčí stavbu těla.

Jak jsme uvedli na začátku, dnes jde především o společenské plemeno. Má totiž povahové rysy, které jej pasují do role výborného psího mazlíčka. Je inteligentní, učenlivý, velmi aktivní a přátelský. Miluje svou rodinu, má rád i děti, dobře vychází i s jinými psy. Snad se jen zdůrazňuje, že ačkoliv není náročný na výcvik, musí se jeho výchově majitel důsledně věnovat od štěněte. Špatně socializovaný pes může mít v dospělosti problémy s chováním k lidem. Entlebušský salašnický pes má rád pohyb a cvičení, není ale extrémně náročný, a tak péči o něj zvládne každý jen trochu aktivní člověk.

Cena čistokrevných štěňat je v našich končinách pořád dosti vysoká, koneckonců chovatelských stanic tu funguje jen pár a pořád jde v Česku o vzácného psa. Jejich majitelé ale na ně nedají dopustit a považují je za skutečné členy rodiny. Ze švýcarských salašnických psů je u nás asi nejrozšířenější a nejoblíbenější ten bernský, naopak entlebušský bude zastoupen nejméně. Je ale možné, že v budoucnu jeho obliba poroste – veselou a přátelskou povahu má k tomu dobrou.