Tradice říká, že čtyři alpská salašnická plemena mají původ u honáckých psů starých Římanů. Těžko říct s určitostí, kolik je na tom pravdy. Je to historie ale tak dávná, že lze spíše předpokládat, že vývoj těchto psů byl složitější a méně přímočarý. Nicméně je ale pravda, že všechna čtyři plemena se vyznačují podobnou povahou, a hlavně unikátním trikolórním zbarvením. O společném původu, byť asi velmi vzdáleném, lze tedy uvažovat. 

Sám appenzellský salašnický pes byl poprvé popsán v roce 1853 v knize Tierleben der Alpenwelt (tedy Zvířecí život v Alpách). Tam se hovoří o chovu trojbarevných ovčáckých psů v regionu Appenzell. Ten ostatně dal plemeni později jméno. Ačkoliv je tedy tradice jeho chovu zřejmě dosti stará, první chovatelský klub vznikl až v roce 1906, přičemž teprve 1914 byla sestavena chovná kniha a standard plemene.

Za otce moderních appenzellských salašnických psů je pak označován geolog a psí nadšenec Albert Heim. Navzdory vší péči věnované plemeni ale došlo k jeho plnému mezinárodnímu uznání až v roce 1989. Do té doby byl pes považován jen za jakousi subtilnější variantu existujících salašnických plemen. 

Malý mezi obřími

Oproti velkému švýcarskému salašnickému či bernskému salašnickému psu je ten appenzellský skutečně zřetelně menší. Úplný drobeček to ale také není, alpské pastviny si žádaly práci jen odolných tvorů. Je středně velký, samci dorůstají do 56 cm při hmotnosti 28–31 kg, feny do 54 cm a 25–28 kg. Stejně jako ostatní salašničtí psi má i tento robustnější a pevnou stavbu těla, nepůsobí ale zavalitě nebo podsaditě. Poměry těla jsou kvadratické a souměrné. Poměrům těla odpovídá i velikost klínovité hlavy, která nese poměrně malé svěšené trojúhelníkové uši.

Dobře osvalené tělo pak kryje velmi hustá srst s krátkou podsadou. Srst se vyznačuje vysokým leskem a velmi těsně přiléhá k tělu, což je jeden z důvodů, proč pes vypadá znatelně drobnější oproti huňatým salašnickým plemenům. Jak jsme už naznačili, pro tuto skupinu alpských psů je typické unikátní tříbarevné zbarvení. Základní barva je černá nebo havanská hnědá, s pokud možno symetrickými hnědočervenými a bílými znaky. 

Nejrozšířenější je ve Švýcarsku a Finsku, stále častěji se ale objevuje i v jiných zemích včetně Česka. Původní tradiční roli pastýřů zastává spíše v menšině, stal se z něj ale poměrně oblíbený rodinný společník. Appenzellský pes je ovšem tvorem se značným temperamentem, který potřebuje dostatek pohybu. Nejvhodnější je proto na venkov, ideálně k domu s velkým pozemkem.

Říká se o něm, že má poměrně nedůvěřivou povahu, je proto i výborným hlídačem. Taková povaha sice klade vyšší nároky na zodpovědně vedenou výchovu od dětství, při dobrém vedení se ale nestává paličatým nebo dominantním. Naopak, dobře vycvičený appenzellský pes se výborně učí povely a svého člověka poslouchá na slovo. Kromě oddanosti rodině se obvykle vyznačuje i láskou a trpělivostí k dětem, naopak trpí v izolaci. Pro své pohybové nadání je toto plemeno také častý frekventant psích sportů.  

Appenzellský pes se moc nehodí do městského bytu. Pro aktivní rodinu, která má navíc ráda sport i dlouhé procházky, je to ale ideální společník. Laskavý, vnímavý a hravý a zároveň také neúplatný hlídač svých lidí i jejich majetku.