Načítání obsahu, prosím počkejte

Čím lidé matou psy II.

Čím lidé matou psy II. zdroj: Lepale@Pixabay.com

Přinášíme dokončení seznamu projevů, kterými podle vědců z University of Sydney lidé nejčastěji matou své pejsky. Seznam byl publikován v magazínu The Conversation a začínajícím chovatelům může pomoci se zamyslet nad tím, kde nastává rozpor ve vidění světa očima lidí a čumáky psů.

Neradi se koušeme

Tady se pro změnu dotýkáme instinktů lidských. Štěňata se sice svými hrami na boj a rvačku neliší od některých her lidských mláďat, my u nich ale obvykle nepoužíváme zuby. Pejsci naproti tomu, jsouce nevybaveni rukama, lepší nástroj jak čelisti nemají.

Zatímco tedy psí kousnutí má kromě skutečného útoku a snahy zranit také širokou škálu dalších významů od „dostal jsem tě“, přes „stačilo“ až po „zpátky“, lidé jsou na psí zuby citlivější.

Naše kůže není kožich a instinkty nám navíc říkají, že kde jsou zuby, tam končí legrace. Zkušení chovatelé tohle vědí a dokážou tak správně reagovat, případně psí kousací projevy korigovat či správně a citlivě potlačovat. Nejedna štěněcí hlava už ale byla smutně zmatena tím, jak nečekaně ostře jejich lidský kamarád zareagoval na hravé kousnutí.

Rabování košů zakázáno! Takový nesmysl!

Psi jsou, jako většina druhů, oportunisté – sice s námi žijí dlouhý čas, ale volání přírody jim říká, že potenciální potravy je potřeba se zmocnit vždy, když nastane příležitost. Při životě s člověkem samozřejmě rychle pochopí, že tahle miska je jejich a že jim do ní pravidelně dáváme jídlo. Spokojení psi spoléhají na to, že se jim jídla od lidských přátel dostane.

U štěňat a mladých psů ale nastává zmatení z lidských reakcí, když je najdeme, kterak si uzmuli něco ze stolu, z tašky s obědem do práce anebo právě z odpadkového koše. Vždyť je to zdroj potravy a instinkt jasně říká – „získej ho!“.

Proč se hněváme, když tam to jídlo leželo nachystané, to je často mimo psí chápání. Ano nakonec se naučí, že na jídlo na stole se nesahá a že převrácený odpadkový koš lidi netěší. Nicméně cesta je to dlouhá, trnitá a hlavně vedoucí proti psí přirozenosti – a proto si zaslouží naši trpělivost.

Snadno sdílíme teritoria

Psi jsou na jednu stranu silně orientovaní na svou rodinu, kterou chápou jako smečku, na druhou stranu zůstávají teritoriálním zvířetem. Člověk vstupuje do teritorií jiných lidí – a jejich psů – a přináší odtamtud cizí, agresivní pachy.

Každý zkušenější chovatel někdy zažil to, že pes vyloženě naštvaně reagoval na náš pach po tom, co jsme se vrátili od návštěvy souseda a jejich nového psa, nedejbože kočky. Ano, mnozí psi jsou přátelští a zvědaví a velmi rádi poznávají pejsky nové. Když ale nečekaně zareagují na cizího psa, nebo i jen jeho pach, podrážděně či dokonce agresivně, nesmí nás to překvapit. Převážil totiž teritoriální instinkt, hluboce zakořeněný ve psích buňkách.

Máme ruce jako univerzální nástroj

Lidské ruce jsou skoro až zázračným produktem evoluce. Psi sice dokážou schopností svých čelistí či pacek někdy velmi překvapit, proti obratnosti lidských prstů je to ale přeci jen jiná liga. Protože od nejútlejšího věku používáme ruce k nejširší škále činností, někdy si ani neuvědomujeme, jak můžou ruce vnímat psi.

Jednou s nimi přinášíme jídlo, drbeme za uchem, podáváme hračky. Jindy ale nasazujeme neoblíbený košík, stříháme drápy, koupeme, bolestivě ošetřujeme zranění a podobně. Zvířecí psychologové už dávno popsali úzkost z rukou, která se u některých psů může rozvinout. Skoro jako by takto zasažení pejsci nevnímali ruce jako součást člověka, ale spíše jako jakousi nevyzpytatelnou, nečitelnou hrozbu, která se nad nimi vznáší.

Samozřejmě, zde je na prvním místě problém s tím, jak člověk ke psovi přistupoval. Do moderní výchovy psa už by neměly patřit fyzické tresty, zvyk je ale železná košile. Psí obavy z rukou se pak mohou přetavit až ve strach – na jehož projevy lidé reagují s o to větší negativností. Dostáváme se tak do spirály nedůvěry, která nejednou končí v útulku s nálepkou „špatně zvládatelný“. Přitom na začátku bylo jen nepochopení, co od rukou čekat.

Na druhou stranu, probíhá-li výchova s láskou a se skutečným pochopením pro specifika psího vnímání, pak se zmatení může úplně otočit. Lidské ruce v hlavě spokojeného, šťastného pejska, jsou zdrojem radosti, lásky a dobrot. Skutečně trpělivě vedení psi začnou chápat, že pro člověka jsou ty směšné horní packy skutečně důležitý nástroj – důkazem jsou soutěže agility, kdy jsou psi schopní sledovat vedení svého pána jen na základě naučených gest.

Zdroje:  Vlastní

Nejnovější články