Načítání obsahu, prosím počkejte

Psi se stali členy rodiny dřív, než si myslíte

Psi se stali členy rodiny dřív, než si myslíte Psi si začali dobývat pozici mazlíčka už ve středověku | zdroj: Profimedia.cz

Dnes bereme jako samozřejmost, že pes je člověku nejenom společníkem a "dělníkem", ale i mazlíčkem. Jak to ale bylo ve středověku?

Upřesněme ještě, že se budeme bavit hlavně o psech z evropského latinského středověku, odkud máme nejvíce zpráv a ke kterému patřily i české země. Středověk sám je epocha trvající řadu století a během té dlouhé doby se měnily struktury lidské společnosti a způsobu života více, než se zdá na první pohled. Mnoho z uvedeného ale lze aplikovat obecně - například s loveckými smečkami elity bychom se setkali jak na hradech 15. století, tak na hradištích 500 let předtím.

Předně je asi potřeba říci, že pes neměl být ve středověku primárně mazlíčkem. Už ten samotný koncept by se možná středověkému člověku špatně vysvětloval. Vždyť pes je užitečný v mnoha směrech a není potřeba ho chovat jen pro jeho krásnou tvář samotnou. Na druhou stranu nepochybujme, že i v praktickém vztahu člověka ke psu se projevovaly emoce, jak se o tom přesvědčíme dále.

Pes-pracant

Tedy primárně pes-pracant. Na jakých pozicích? Tak, jak bychom asi čekali: v prostředím venkovském bychom potkali psi pastevecké, u šlechticů zase lovecké. Navíc od venkova, přes města až po hrady bychom nalezli psi hlídací. I když ale přítomnost psů procházela napříč společenskými vrstvami, přesto bychom zjistili, že i psi jsou sociálně stratifikováni jako lidé. Šlechtičtí lovečtí psi, velmi často různé druhy chrtů, byli nesmírně ceněni a opečováváni a do jisté míry se těšili takřka postavení člena rodiny.

V rámci hradních psinců bylo provozováno cílené šlechtění a udržování čistokrevnosti. Máme písemné doklady o tom, že cvičený lovecký chrt byl vhodným darem i pro krále. Základy mnoha současných plemen pocházejí právě z této éry - vedle chrtů jde například o kokršpaněly, pudly či mastify.

Pes boží

I lidé neurození si ale velmi cenili psí věrnosti. Z francouzského prostředí existuje řada básní opěvujících psy jako čistší a věrnější než lidé. Významný středověký mnišský řád dominikánů přijal své neoficiální jméno podle svého zakladatele, Svatého Dominika - přesto se ale už ve středověku objevila slovní hříčka, že jde o Domini canes – psy boží. Takový přídomek byl ovšem míněn pozitivně, nikoliv jako urážka.

Právě šlechtické prostředí mělo nejblíže k tomu, aby ze psa byl i "jen" mazlíček. Z některých vyobrazení se zdá, že malí psíci byli v pozdním středověku již ve šlechtických domácnostech přítomní. V 16. Století jde již o rozšířený fenomén.  A nejenom tam, víme, že malí psi - vyloženě společníci - se objevovali i například u jeptišek v klášterech. Což tedy bylo z vyšších míst kritizováno jako nemístné.

Samozřejmě, ani psi neměli ve středověku sladký život. Obzvlášť k chudinskému prostředí patří i obraz toulavého, ubohého psa. Mnohá úsloví jako "psí život" nebo "kdo chce psa bít..." pocházejí právě ze středověku. Nicméně platí, že pokud nám jsou lidé středověku něčím blízcí, tak emocemi, které dokázali svým psům dát.

Zdroje:  Vlastní

Nejnovější články