Předně je potřeba říci, že podobná situace může nastat i u jiných zvířecích druhů. Pomineme-li ale bezobratlé mazlíčky, pak jsou křečci asi nejkřiklavějším příkladem. O to víc, že se nacházejí ve škatulce „roztomilý, chlupatý a ideální pro děti“.

Za normálních okolností si březí samička nachystá hnízdo a vystele jej měkkým materiálem. Porodit může až 20 mláďat, obvykle k tomu dochází v noci. Samička v době březosti a kojení žere zřetelně víc, než je obvyklé, nemá ale zvláštní jídelníček. Pokud nenastane extrémní situace, pak je to pozorná matka, která se stará o potřeby mladých, nosí je do hnízda a trpělivě je ochraňuje a zahřívá.

Co tedy může způsobit „přepnutí“ od maminky ke kanibalovi? Na prvním místě je nutno zmínit to nejzřejmější: hlad. Nedostatek potravy probouzí v matce reflex, že přežít musí aspoň někdo, a proto reflektivně zabije některé (případně ale i všechny) mladé. Asi není potřeba zdůrazňovat, že dostatek vhodné potravy je základ, kterému se musí chovatel věnovat.

Stres a vyčerpání

Na druhou stranu se ale stává, že samička pohltí mládě i tehdy, kdy má krmení více než dostatek. Takové situace jsou pak pro chovatele velmi zarážející. S výše zmíněným hladem může vzdáleně souviset méně zřetelné vyčerpání. Někdy se prostě stane, že mláďat ve vrhu je příliš, matka je vyčerpaná porodem a instinkt jí začne říkat, že se nedokáže o všechny postarat.

Je to dědictví přežívání druhu v divočině – raději sníst jedno „přebytečné“ mládě, a tím zachránit sebe a ostatní, než aby pomřeli všichni. To je bohužel něco, co chovatel může ovlivnit jen těžko. Maximálně se může pokoušet o matku citlivě pečovat tak, aby se u ní pocit vyčerpání nedostavil. Ovšem v případě křečků je taková péče ne vždy správně realizovatelná.

Odrostlejší mládě křečka zlatého. Když křeččí mláďata trochu odrostou a začnou sama běhat, můžeme se s nimi mazlit. Dokud jde ale o holá "miminka", je potřeba si držet odstup. | zdroj: Pixabay

Pokud ovšem nastávající křeččí mamince nepřipravíme vhodné prostředí, můžeme reflex „musím sežrat mladé“ spustit vlastní vinou. Řeč je především o klidu a bezpečí, který musí křeček během náročného období cítit. Zvíře nesmí být ve stresu, jinak reaguje jako v případě vyčerpání. Stres může vyvolat příliš mnoho vyrušování, nečekaných vjemů, špinavý a nevhodně zařízený životní prostor a podobně.

Se stresem pak úzce souvisí strach: Křeččí matka ve strachu na prvním místě instinktivně chrání mladé. Příliš silná emoce ale zase může vést až k nečekaným projevům – včetně zabití mláďat. Jsou popsány případy, kdy křečka děsil například jiný domácí mazlíček, hlasité zvuky či malé dítě. Když už bylo úleků příliš, vedlo to k zabití a pozření mladých. Zodpovědností chovatele je v tomto případě všem děsivým či stresujícím faktorům důsledně předcházet.

Nesahat!

S dostatkem klidu je pak spojený ještě jeden faktor, který na závěr zmíníme. Je to přenos pachu. Matka někdy může začít vnímat své mladé jako cosi cizího a zabít jej, když se změní jeho pach. K tomu dojde snadno: dotykem člověka. Matka se po porodu naučí na nový pach mláďat, jeho náhlá změna ji ale může zmást a poplašit.

Dokud jsou křeččí mláďata nepohyblivá holátka, neměli bychom je pokud možno vůbec brát do ruky. Kontrolu hnízda provádíme citlivě pomocí nějakého nástroje a raději v rukavicích. Ne každý dotek musí mít nutně krvavý konec, není ale důvod riskovat.

Obecně tak platí, že péče o křeččí matku by měla být tichá, klidná a nenásilná. Ideálně taková, aby o ní zvíře skoro nevědělo. Kontrolujeme obsah hnízda, stav zvířat a doplňujeme krmení – ovšem tak, abychom zvířata neděsili. Pokud je to možné, pak se doporučuje umístit klec s novorozenci na nějakém klidném místě, kde máme jistotu, že matku ani děti nic nevyleká. Někdy je lepší obydlí i zakrývat, aby měla zvířata soukromí.

Když už ale morbidní situace s mateřským kanibalismem nastane, musíme se naučit to brát jako součást přirozenosti. Křeček je malým hlodavcem, a tedy druhem, který se v přírodě dobře množí. Přiznejme si to otevřeně: hodnota života jednoho mláděte je tak při početnosti vrhů nižší, než je nám asi příjemné.

To neznamená, že by křeččí samičky nebyly pozorné matky – zároveň to z nich ale nedělá krvavá monstra, pokud už na kanibalismus dojde. A z nás to nedělá nutně špatné chovatele: instinktům, jakkoliv pomýleným, se dá někdy těžko bránit. Můžeme se jen pokoušet předcházet situacím, které tyto instinkty spouští.