Skutečně existuje nemálo koček, pro které není problém žrát s ostatními z jedné misky, dělit se o hračky, spát ve společném pelíšku nebo střídat se na oblíbeném místě v lidském klínu. Oproti nim ale stojí ty, které reagují velmi podrážděně až agresivně na jakékoliv ohrožení vlastních „zdrojů“. Takovým zdrojem přitom, jak jsme naznačili, ale nejsou jen hmotné statky, ale například i čas s lidmi, snaha o uzurpování oblíbeného místa v bytě a podobně. Někdy tyto projevy mohou být až iracionální, kočka najednou začne jako výsostní a pouze vlastní bránit například toaletní bedničku, o kterou se předtím dělila, společné škrabadlo a další místa či věci.

V divočině je takový ochranitelský instinkt přirozený, kontrola nad zdroji je otázkou přežití. U domácích mazlíčků bývá tento instinkt přítomen, pes nebo kočka si například velmi často neumí poručit co se týče jídla („žeru, dokud je co“), ale přeci jen jsou jeho nejostřejší projevy obvykle potlačené. Pokud bývají reakce na ochranu zdrojů nebývale zbytnělé, může za tím být nějaké trauma spojené s nedostatečnou socializací či špatnými zážitky – kočka svému okolí zkrátka nedůvěřuje. Proto se s tím nejčastěji setkáváme u jedinců, kteří prošli útulky či museli nějakou dobu přežívat na ulici.

Podobně ale může zapůsobit stres ze změn, které kočky velmi špatně snáší. Pokud rodina prožije rozchod či dokonce přímo ztrátu někoho blízkého, či se naopak někdo nový v domácnosti objeví (například dítě či partner), může začít zvíře reagovat právě zvýšenou potřebou chránit svůj majetek a zdroje. Ztrácí totiž domácí pocit jistoty. Tehdy se může právě nejvýrazněji objevit dříve neviděná žárlivost směrem k chovateli, kdy i jeho přítomnost a péči považuje kočka za svůj „zdroj“ nutný ochrany.

Syčení a močení

Jak vlastně takové ochranitelské, či částečně i žárlivé, reakce vypadají? Jde o agresivitu podobnou projevům strachu či obranně teritoria. Kočka může na ostatní syčet, aby zůstali stranou či sekat packou nejen po jiných kočkách, ale i po lidech. Někdy ji můžeme spatřit v lehce komických situacích, kdy se snaží vlastním tělem vyloženě blokovat přístup kohokoliv dalšího na nějaké místo. Problematické může být značkování žárlivě střeženého teritoria a oblíbených kusů nábytku pomocí škrábání či moči. V extrémní situaci tak mazlíček dokonce močí i na lidi či do jejich lůžka, protože je potřebuje pokrýt pachem, aby všichni věděli, že jsou pouze její.

Na jednu stranu je potřeba pamatovat na to, že takové chování je pořád do značné míry důsledkem přirozených instinktů. Nejde o nějakou zlomyslnost či zlou povahu a hněvem či snahou kočku trestat nic nevyřešíme. Zároveň ale nechceme, aby obranný instinkt přerostl v nekonečnu řadu rvaček mezi kočkami, šikanování lidí či likvidování bytu. Důležité je proto zakročit hned, když si zvláštních kočičích reakcí povšimneme, neboť později mohou přerůst v patologický problém.

V některých případech je jednodušší kočce prostě ustoupit, obzvlášť pokud jich chováme více – pořídit dvě misky, ustavit druhou toaletní bedničku, důsledně mazlíčkům dávat stejnou porci společného času. Jak jsme řekli, podobné reakce jsou většinou projevem nejistoty, proto je lepší poskytnou větší množství použitelných hraček, volných polic, dek a odpočinkových míst tak, aby nevznikaly třecí plochy, kde mohou kočičí emoce vzkypět. Zvíře by se mělo setkávat s pozitivními reakcemi a pochvalami jako při výcviku tehdy, kdy dělá věci s jiným mazlíčkem společně a bez rvaček.

U komplikovanějších případů, kdy má kočka například opravdu neutuchající potřebu neustále značkovat své teritorium, je pak dobré se poradit s veterinářem či odborníkem na zvířecí chování. Může jít o projev hlubšího psychického problému, který sami jen tak nevyřešíme. Může to znít jako hraběcí rada „nezlobte se na kočku“, pokud se mazlíček najednou chová tak, že vlastně šikanuje své okolí.

Ke kočičímu chování je ale potřeba přistupovat s tím vědomím, že má nějaký důvod. Buď jsme učinili úctyhodné rozhodnutí a vzali si domů jedince z útulku – a ten má na větší dávku trpělivosti rozhodně nárok. Nebo se něco stalo s naší doposud hodnou kočičkou a pak musíme hledat příčinu, neboť náhle změny chování bez důvodu nejsou těmto šelmičkám vlastní. Kočka, která se nechce dělit, není sobecká, ale nejistá, a tak trochu nedůvěřivá ke světu kolem sebe.