Skupina vědců z budapešťské Univerzity Loránda Eötvöse ve svém výzkumu vycházela z předpokladu, že smysly, kterými pes vnímá oblíbený předmět, reflektují i to, jak je onen předmět vnímán v mysli. Zaměřili se proto na otázku, jaké smyslové vnímání zvíře primárně používá, pokud známý předmět hledá. Jinými slovy, zda má představu, jak jeho hračka voní nebo vypadá. Může to vypadat jako banalita, ale právě tato schopnost vytváření konkrétního mentálního obrazu souvisí s abstraktním myšlením a složitostí inteligence.

Vědci ze stejného týmu ukázali ve svých starších studiích, že někteří psi jsou natolik nadaní, že si dokážou zapamatovat pojmenování věcí. Díky tomu bylo možné získat náznak vhledu do psího myšlení, byť to sami autoři označují za pouhý zlomek celkového obrazu. Skrze tyto nadané psy šlo totiž u novějšího výzkumu lépe sledovat, na co asi myslí, když jsou požádáni o přinesení konkrétní hračky.

Přines hračku

V prvním experimentu výzkumu badatelé naučili tři psy ze skupiny nadaných a deset běžných rodinných mazlíčků (tedy takových, kteří se jména věcí naučit nedokázali), aby přinesli na pokyn hračku spojenou s odměnou. Psi dostali pamlsek, když donesli správný předmět a nenechali se zmást dalšími objekty. Vědci při tom sledovali, jak pes svůj cíl hledá, a to při zhasnutých a rozsvícených světlech. Úspěšní byli vždy, ve tmě to ale trvalo déle.

Druhý experiment využil jen psy nadané pro učení se názvům – postupovalo se stejně, jen neexistoval předchozí výcvik spojující hračku s odměnou. Psi správný předmět hledali na základě znalosti jeho jména. Nebylo při tom potřeba jim vštěpovat spojení konkrétní věci a odměny. I v tomto případě byli účastníci experimentu vždy úspěšní, opět existoval rozdíl mezi hledáním za světla a tmy.

Spoléhají na zrak

Autoři studie popsali, že hledací schéma se u všech psů podobalo. Průzkum terénu byl vždy spojením více smyslů, pes používal zrak i čich. Zajímavé při tom je, že ačkoliv je psí čich mimořádně citlivý, přesto se zdá, že klíčovou byla práce očí – a to i ve tmě. Za tmy pes sice čenichal o 90 procent času déle, než za světla (ve tmě mu tedy hledání trvalo výrazně déle), v obou případech ale práce s pachy zabrala jen 20 procent celé doby. Zbytek byl věnován zrakovému zkoumání.

Na základě toho autoři dospěli k závěru, že naši čtyřnozí přátelé sice excelují ve využívání čichu, při vytváření mentálního obrazu předmětu ale velmi spoléhají také na zrak. Jinými slovy: pes nemá v hlavě nějakou abstraktní, pachovou podobu známé věci. Naopak přesně ví, jak by měl předmět vypadat – a tuto znalost rozšiřuje o znalost vůně. Čich a zrak se tak spojují do silného „radarového“ tandemu, výsledný myšlenkový vjem je ale obrazový.

Samozřejmě, takto načrtnutá studie je jen lehkým poodhalením tajemství psí mysli. Dalo by se jistě experimentovat dál, kupříkladu s reakcemi zvířat na změny na předmětu – ať už v jeho podobě či pachu. Badatelům ze zmiňované budapešťské univerzity ale myšlení našich čtyřnohých přátel nedává spát. Lze proto předpokládat, že různé druhy výzkumu budou pokračovat i nadále. Jedno je ale jisté už dnes: psí vnímání reality je složité a rozhodně ho nesmíme podceňovat. V něčem je možná dokonce složitější, než to naše, rozhodně se ale „kroutí“ podobně jako mysl lidská – tedy skrze mentální obrazy věcí, abstraktní myšlení a komplexní vnímání konkrétních předmětů.