Načítání obsahu, prosím počkejte

Prasečí mazlíčci mají své páníčky rádi stejně jako psi, odhalila studie

5. 12. 2020 – 8:16
0
Prasečí mazlíčci mají své páníčky rádi stejně jako psi, odhalila studie Prase jako domácí mazlíček umí být milující kamarád. Ilustrační snímek. | zdroj: jeanvdmeulen@Pixabay.com

Vepř domácí už dávno není jen hospodářským zvířetem, stále častěji se s ním lze potkat v roli domácího mazlíčka. Někdy s žertem, někdy vážně, jsou tak prasata srovnávána se psy. Poukazuje se na jejich inteligenci, hravost a lásku k lidem. Právě vztahem vepříků k lidem se zabývala nedávno publikovaná studie. Ta zkonstatovala, že prasata dokážou ke známým lidem cítit stejnou náklonnost a důvěru, jako psi. Jen k cizím lidem tíhnou mnohem méně.

Na počátku stále rostoucí popularity vepříků možná byla snaha o prosté odlišení se pomocí originálního mazlíčka. Majitelé domácích prasátek ale vědí, že toto zvíře není jen pouhá výstřednost. Ostatně, i vědci již nějakou dobu upozorňují na to, že prasečí inteligence je mnohem vyšší a složitější, než se dříve soudilo. Náš nejbližší mazlíček – tedy pes – je po tisíciletích společné evoluce na člověka silně adaptovaný. Je-li o něj pečováno, tak mezi ním a majitelem vzniká vztah, jaký mezi dvěma druhy ve zvířecí říši nemá obdoby.

Výzkumníci z budapešťské Univerzity Loránda Eötvöse se ve své studii věnovali otázce, zda vepří mazlíčci cítí stejnou důvěru ke svým lidem, jako to pozorujeme u psů. Vycházeli při tom ze zmiňované prasečí inteligence a složitého, sociálního chování. Majitelé vepříků by asi potvrdili, že tento mazlíček je s nimi šťastný, když je opečovávaný. Důvěřuje ale lidem doopravdy?

Experimentu, na kterém byla studie postavená, se účastnila mladá miniaturní prasátka, která byla od 6-8 týdnů věku vychovávána jako domácí mazlíček. Procházela tedy socializací podobně jako štěňata. Dalšími účastníky byli stejně staří psi a majitelé všech těchto zvířat. Zvíře bylo přivedeno do neznámé místnosti, kde byl buď přítomen jeho člověk a známý předmět, nebo majitel a jiný, neznámá osoba. 

V případě přítomnosti člověka a předmětu jak psi, tak prasata sice zkoumali místnost, preferovali ale svého člověka. Strávili u něj více času a snažili se s ním komunikovat. Pokud byl přítomen cizí člověk, nebyla překvapivě zcela zřetelná preference. Ovšem s tím rozdílem, že pes se nebál k cizímu přiblížit, zatímco prase si drželo odstup a věnovalo se raději průzkumu místnosti.

Vzorce chování se opakovaly u všech subjektů podle jejich druhu. Vědci si navíc povšimli, že když už prasata začala se svým člověkem socializovat, byla kontaktnější, než psi – dotýkala se člověka rypákem, škrábala se mu sedícímu do klína a podobně.

Jsou si rovnocenní

Badatelé dospěli k závěru, že při srovnání reakce na svého člověka jsou si obě zvířata rovnocenná. Pes i prase byli na své lidi zvyklí, měli s nimi navázané sociální vazby a cítili k nim důvěru. Studie sice připouští, že prasečí "mazlení" mohlo být ovlivněné zkušeností, že "tento člověk dává jídlo", vzorec se ale opakoval u všech vepřů obdobně.

Při přítomnosti cizího člověka sice vepři necítili strach, jistou nedůvěru ale ano. Psi naopak dávali najevo spíše zvědavost. To bude pravděpodobně tím, že psí mozek je přeci jen na člověka naladěný více. Po tisíciletí psy selektivně šlechtíme tak, aby byli sociálními zvířaty – člověk v nich prostě musí probouzet zájem. Prasata oproti tomu mají potenciál si sociální vazby k člověku vypěstovat, potřebují ale zjevně svůj čas.

Dodejme, že oba druhy věnovaly rovnocennou pozornost zkoumání místnosti – v tom si jsou podobné, byť každý z jiných východisek. Prase má tendence v novém prostředí neustále hledat potravu, je to instinkt od divokých předků. Pes spíše čte pachové stopy a jeho zájem je čirá zvědavost.

Otázka řešená ve studii je zajímavější, než se na první pohled může zdát. Prase je totiž skvělým příkladem mazlíčka, který si na člověka díky chovu od selátka dobře zvyká, pořád je ale mezi domácími zvířaty něčím novým a neobvyklým – a tedy co do vztahů s člověkem stále ne úplně prozkoumaným. Ano, od pravěku jsme je chovali jako zvířata hospodářská, v této roli ale na nějaké navazování vztahů nebyl prostor. Jejich myšlení tedy není tak ovlivněné šlechtěním k socializaci jako myšlení psí.

Pes nadále zůstává nejlepším přítelem člověka – zopakujme, že snad žádné jiní tvorové takové mezidruhové pouto neznají. Díky podobným výzkumům se ale ukazuje, že ani přátelství člověka a vepříka nesmíme podceňovat.

Zdroje:  Vlastní

Nejnovější články