Výzkum vedli biologové ze švédské univerzity v Linköpingu. Za jeho účelem vytvořili zvláštní „hřiště“ pro kuřata, přičemž sledovali vývoj jejich chování od vylíhnutí. Bedlivé monitorování a analyzování nahrávek nakonec vedlo k popisu až 14 různých způsobů her. Malí ptáčci si skutečně hráli ne nepodobně jako to známe od jiných mláďat, lidských nevyjímaje, na škále od hraných soubojů, přes honěnou a hry s předměty, až po schovávanou. Toto hravé chování dosáhlo vrcholu kolem 6. a 7. týdne života, tedy v době, kdy by se zhruba mláďata kuru v přírodě osamostatňovala od rodičů. 

Dětský rys v chování

Vědce zajímalo také srovnání s divokými bratranci kuřat, podobně jako se srovnává chování psů a vlků. Naštěstí jsou k dispozici pozorování kuru bankivského, který bývá považován za přímého divokého předka dnešního kuru domácího.  

Ukázalo se, že i divoká kuřata si hrají úplně stejným způsobem, jako jejich ochočení příbuzní. Ani 10 tisíc let domestikace tak nezměnilo hravé chování, zřejmě hluboce zakořeněné v genech. Ukázalo se ale, že kuřata kuru domácího se věnují hrám mnohem častěji a déle. To odpovídá už několikrát potvrzené teorii, že domestikace vede k zachování „dětských“ rysů v chování mazlíčka. Podobně totiž vychází i srovnání chování dospělých koček a psů oproti jejich divokým příbuzným. 

Zajímavou součástí studie bylo i zjištění, že psychický stav zvířete má na hravost jistý vliv. To samo o sobě nepřekvapí, závěr je ale opačný, než by nám říkala intuice. Kuřata, která byla vystavena většímu stresu – například přišla z nevhodného prostředí, jejich líhnutí neprobíhalo hladce a podobně – si hrála častěji a intenzivněji. Snad může jít o projev nějaké silnější psychické potřeby pozitivního chování.  

Tuto otázku ale nechávají vědci otevřenou pro další bádání, ostatně takto koncipovaná studie už je v přípravě. Autoři by při ní chtěli zvířata trpící stresem stimulovat ke hraní a sledovat, jak se zlepšuje jejich celková kvalita života. Podle odborníků na zvířecí chování totiž nemusí být hra jen projevem pozitivních emocí – ale právě prostředkem k jejich dosažení. 

Pro chovatele domácích zvířat je ale hlavní zjištění z celé studie jasné. Když hovoříme o specifickém chování mláďat, soustředíme se většinou hlavně na zmiňovaná koťata a štěňata. Jak je ale vidno, ani emoce a psychické potřeby malých ptáků nesmíme podceňovat. Děti totiž evidentně zůstávají dětmi bez ohledu na počet nohou, srst či peří.