Načítání obsahu, prosím počkejte

Kočičí nadšenci mohou při kontaktu s kočkami snáze dělat chyby

19. 8. 2022 – 10:30
0
Kočičí nadšenci mohou při kontaktu s kočkami snáze dělat chyby Ilustrační snímek | zdroj: Pixabay

To, že je člověk pro něco nadšený, ještě neznamená, že nedělá chyby. Platí to i pro chov kočičích mazlíčků. Alespoň to tvrdí badatelé zabývající se zvířecím chováním z univerzity v Nottinghamu. Ve své nové studii publikované v magazínu Scientific Report totiž dospěli k závěru, že nadšení milovníci koček častěji přistupují ke svým zvířecím společníkům způsobem, který jim může být nepříjemný.

Na první pohled by se mohlo zdát, že podobné výzkumy postrádají smysl a řádné vědecké ukotvení. Závěry nové práce ale vyplynuly z širšího zkoumání způsobů, jak lidé interagují se svými kočičími mazlíčky – a jak na oplátky kočky reagují na lidi. Přeci jen s námi naši čtyřnozí společníci tráví celý život, přičemž jejich psychická pohoda má pak přeneseně vliv i na míru stresu, zdraví a podobně.

Dovedeme si asi sami představit situaci, kdy lidské a zvířecí chování není vždy kompatibilní. Například nadšené dítě se chce mazlit se psem, jeho emoce jsou veskrze pozitivní, zvíře ale zareaguje na příval hluku a mačkání negativně. Podobná nedorozumění ale mohou nastávat i v méně expresivní a zřetelné rovině.

Toho se právě dotýká nově publikovaná studie. Sponzorovala jej organizace Battersea Dogs and Cats Home, která pomáhá hledat nové chovatele opuštěným mazlíčkům. K dispozici má v Londýně velké kočičí centrum, kde výzkum probíhal. Tým vědců při něm sledovat, jakým způsobem chovatelé interagují s kočkami – tedy jak k nim přistupují, jak je hladí, berou do ruky a celkově reagují na jejich přítomnost.

Kočky chtějí kontrolovat situaci

Dřívější výzkumy kočičího chování vyhodnotily něco, co řada chovatelů instinktivně tuší. Kočky si rády při interakci s člověkem zachovávají kontrolu – naznačují, kde se chtějí nechat hladit, jak moc na sebe vlastně nechají sahat a podobně. Mají oblíbená a neoblíbená místa, přičemž většina jedinců preferuje dotyky u uší, na tvářích a pod bradou. Tyto starší výzkumy navíc zjistily, že když je tento základní respekt ke kočce dodržet, vykazují pak zvířata větší míru náklonnosti a menší projevy stresu či agresivity.

Studie se účastnilo na 120 dobrovolníků z řad chovatelů. Ti byli požádáni, aby v monitorovaném prostředí strávili pět minut se třemi kočkami, které neznali. Jediná instrukce byla, aby k sobě nechali kočky přijít samotné a aktivně je nenaháněli po místnosti. Jinak ale vědci přímo podporovali, aby lidé se zvířaty navazovali kontakt stejně, jako by se chovali doma ke svým mazlíčkům.

Zkušenost na škodu?

Celkové vyhodnocení chování účastníků bylo ve výsledku překvapivé. Lidé totiž měli za úkol také vyplnit o sobě dotazník, kde sebehodnotili své zkušenosti a vztah ke kočkám. Ti, kteří se označovali za nejvíce zkušené, ale častěji v dotycích zvířat dělali „chyby“. To značí, že se ve větší míře dotýkali koček v místech, které většina jedinců nemá ráda, ať už jde například o kořen ocasu či břicho. Stejně tak chovatelé, kteří uvedli, že žijí s větším počtem koček po dlouhou dobu, dávali zvířatům méně prostorů k vlastnímu rozhodování a kontrole nad situací. Dotýkali se tedy koček intenzivněji a asertivněji a opět na obvykle nepreferovaných místech.

Součástí výzkumu bylo i psychologické vyhodnocení dotazníků, které podle odpovědí udělovalo body v kategoriích otevřenost, sklony k nervozitě, extrovertnost, přívětivost a svědomitost. Tak se například ukázalo, že lidé starší a ti s vysokým skóre v kategorii nervozita měli tendence kočky držet a omezovat v pohybu víc, než se jim líbilo. Extroverti zase mnohem snadněji navazovali kontakt, opět ale častěji hladili kočky na méně preferovaných místech těla. Lidé s vysokým hodnocením v přívětivosti si v kontrastu k tomuto dávali naopak větší pozor u citlivých partií koček. Chovatelé, kteří měli nějaké formální zkušenosti s prací s kočkami, například z útulků, jednali pak se zvířaty asi tím nejvhodnějším a nejvíce respektujícím způsobem.

Autoři studie tak podtrhují, že vliv na chování lidí ke kočkám má kombinace předchozích zkušeností, osobnostních rysů, ale i vnímání vlastních zkušeností. Trochu paradoxně ale nejde říci, že kdo se cítí být zkušeným „kočičím člověkem“, ten má vždycky ten nejlepší přístup. Při vybírání zodpovědných chovatelů (pokud si samozřejmě ten luxus vůbec mohou útulky dovolit) je tak potřeba brát sebehodnocení člověka s rezervou. V podstatě asi platí, že častěji může nastávat situace, kdy sebejistota člověka při komunikaci s kočkou – třeba díky velkým dřívějším zkušenostem – vede k menší míře citlivosti na její potřeby. Řečeno úplně přízemně: když někdo dlouho žije s kočkami, nebojí se na ně „pořádně šáhnout“ – to ale neznamená, že je takový sebejistý dotyk kočce příjemný.

Nezapomínat na kočičí pocity

Je samozřejmě potřeba dodat, že sama metodika studie by mohla být kritizována. Vyhodnotit komplexně povahu lidí použitou formou dotazníku nejde. Také se pracuje při hodnocení způsobu interakce s kočkami podle jistých škatulek. Rozdělení preferovaných a méně oblíbených partií zvířecího těla k dotykům nejde aplikovat univerzálně na všechny jedince. Většina koček tak například může být opatrná na hlazení na břiše – přirozené instinkty jim říkají, že je to zranitelné místo, které se cizincům nenastavuje – chovatel ale může mít zkušenosti s mazlíčkem, který naopak hlazení na břiše miloval.

Závěr celé studie je ale v podstatě pozitivní a hlavně v praxi použitelný. Je totiž možné při spolupráci s dobrovolníky a chovateli provádět alespoň osvětu o nejvhodnějších způsobech, jak se ke zvířatům chovat. Kýženým výsledkem, ke kterému ostatně chce dojít člověk i zvíře, je totiž pohodový vztah bez stresu a naplněný důvěrou. Když se nadšeným lidem milujícím kočky občas připomene, že nemají zapomínat ani na pocity druhé strany, která si svou kočičí lásku a nadšení pro člověka teprve musí najít, pak to nemůže uškodit.

Zdroje:  Vlastní , nature.com

Nejnovější články