Uvedení zvířete jako spoluautora vědecké studie či jiného textu je vlastně ze stejné rodiny mystifikací, jako psát pod jménem fiktivního člověka. Takové případy bychom našli už v dávné minulosti. V akademickém světě si ale značnou popularitu získal v 70. letech publikující F. D. C. Willard. Ani ne tak kvůli svému dílu, ale proto, že se tento spoluautor několika studií pyšnil jednou předností: šlo o pseudonym siamského kočky jménem Chester. 

Primárním autorem vědeckých prací, u kterých byl F. D. C. Willard uváděn jako spoluautor, byl americký fyzik a matematik Jack H. Hetherington z univerzity v Michiganu. Šlo o poměrně plodného autora na poli teoretické fyziky, který vesměs publikoval sám. Až v roce 1975 v magazínu Physical Review Letters vyšla obsáhlá studie, kde představil Hetherington jako spoluautora řečeného F. D. C. Willarda.  
 
Zajímavá přitom byla jeho motivace pro tuto mystifikaci. Hetherington měl sice smysl pro humor, vytvoření kočičího alter ega ale bylo projevem jisté lenosti. Editorovi časopisu vadilo, že Hetherington píše v množném čísle. Což je poměrně svěží a častý autorský styl. Redakční pravidla ale byla v tomto rigidní a vymiňovala si, že čtenář nemá být maten. 

Hetheringtonovi přišlo toto pravidlo hloupé, až doposud s jeho stylem psaní nikdo problém neměl. Obsáhlý strojopis se mu přepisovat nechtělo, žádného kolegu jako spoluautora při ruce neměl – a tak vznikl F. D. C. Willard. Autor přitom nechtěl použít napřímo jméno svého mazlíčka, aby se neprozradil mezi kolegy. Proto vzal monogram ze slov Fellis Domesticus (tj. kočka domácí) Chester, tedy F. D. C., a k tomu připojil jméno kocoura Willarda ze sousedství, který se jeho kočce tehdy dvořil. 

Otisk packy místo podpisu

Skutečný fenomén ale vznikl tím, že F. D. C. Willard nebyl jen jednorázovou obezličkou redakčních pravidel. S Hetheringtonem publikoval ještě několik dalších prací. Nakonec majitel kočky Chester identitu svého spoluautora odhalil dobrovolně na konferenci v roce 1978. Hetherington totiž svým přátelům a kolegům dovezl své studie opatřené podpisy – a na místě autogramu F. D. C. Willarda byly otisky kočičích pacek.

Vtip si pak žil v akademickém světě svým životem, takže čas od času nějaký magazín uvedl, že konzultovali výsledky některé studie s autorskou dvojicí Hetherington–Willard. Jelikož ale prvně jmenovaný nebyl právě k dispozici, chtějí za cenné poznatky k tématu poděkovat hlavně panu Willardovi. Dokonce se traduje, že ještě před odhalením jedna škola zoufale shánějící pomocného profesora v oboru fyziky dopisem F. D. C. Willarda oslovila s pracovní nabídkou.

Francouzský fyzikální magazín pak v roce 1980 otiskl studii, kde F. D. C. Willard byl jako jediný autor. Kočka Chester uhynula v roce 1982, Hetherington pak z úcty k ní už ve vtipu nepokračoval. V roce 2014 jí ale po desítkách let vzdala hold Americká fyzikální společnost, když 1. dubna dala volně k dispozici rozsáhlý archiv odborných studií, ke kterým se jinak za přístup poměrně dost platí – ovšem s tou podmínkou, že autorem studie byla prokazatelně kočka. Práce F. D. C. Willarda ale takto skutečně odemknuty byly. 

Podobný pak byl případ Andre Geima, nositele Nobelovy ceny 2010 za objev grafénu. Jako odkaz na slavnou historii F. D. C. Willarda uvedl u své studie z roku 2001 spoluautora H. A. M. S. ter Tisha. Tedy svého křečka.  

Žerty se nepromíjí...

Že ne všichni v akademickém světě ale mají smysl pro humor pak ukázala imunoložka Polly Matzingerová. Potýkala se na začátku své kariéry s podobným problémem jako Jack Hetherington. Nejvíce ji vyhovovalo psát v plurálu. Z jakéhosi sebepodceňování nechtěla volit sebejistý tón „já jsem objevila“, nesedělo jí ani pasivní „bylo objeveno“. Aby tedy mohla použít jemnější „objevili jsme“, uvedla u jedné studie jako spoluautora jistou Galadriel Mirkwood. Což bylo jméno její fenky afghánského chrta.

Fanoušci díla J. R. R. Tolkiena jistě poznali jména z jeho knihy Pán Prstenů. Jelikož ale Matzingerová studii publikovala v roce 1978, tedy v době, kdy tento žánr četla jen užší komunita fanoušků, trvalo nějakou dobu, než se na drobný podvod přišlo. Editor daného vědeckého časopisu si ale celou věc vzal velmi osobně a dokud nezemřel, měla Matzingerová dveře do tohoto prestižního žurnálu zavřené. Autorka dodnes bádá a publikuje, v bibliografii ale hrdě uvádí na začátku studii ve spoluautorství s Galadriel Mirkwood. 

Do sešněrovaného světa akademického bádání tak na pozici autorů proniklo prokazatelně už několik domácích mazlíčků. Zůstává otázkou, kolik dalších publikujících vědců se ve skutečnosti kromě brilantního úsudku pyšní také i čtyřmi nohami a oháňkou.