Načítání obsahu, prosím počkejte

Když se z oblíbeného papouška stane v přírodě invazní druh

21. 3. 2021 – 11:33
0
Když se z oblíbeného papouška stane v přírodě invazní druh Alexandr malý je asi nejúspěšnějším invazním druhem papouška v Evropě. Foto pochází z londýnského parku. | zdroj: Pixabay

Papoušci jsou půvabní ptáci a jejich oblibě mezi chovateli se nejde divit. Možná nejednoho člověka při sledování záběrů z tropických zemí napadlo, že by bylo krásné, kdyby tito barevní opeřenci brázdili i naši oblohu. Situace ale bohužel není tak jednoduchá – jeden druh může do domácího ekosystému dobře zapadat, mimo něj se ale stává druhem invazním. 

A přesně do takovéto pozice se dostaly některé populace papoušků, které v Evropě vznikly na základě uprchlých či vypuštěných domácích mazlíčků. Otázka zní: je jejich přítomnost na našem kontinentu závažný problém?

Asi nejlépe uchyceným druhem papouška v Evropě je alexandr malý, někdy se upozorňuje i na papouška mnišího. Právě alexandři vytvořili rozsáhlé populace divokých – či přesněji zdivočelých – papoušků v Belgii, Řecku, Německu, Španělsku, Itálii či Francii. Poslední odhady z roku 2017 hovoří o více než 85 tisících jedinců v Evropě, přičemž například v parcích Londýna jich má být údajně až 32 tisíc.

V Česku zatím bývá ojediněle hlášen jejich výskyt, zatím ale nedošlo k hnízdění – na rozdíl třeba od sousedního Polska. Tento druh sice pochází z Indického subkontinentu a i když má radši teplé oblasti, dokáže hnízdit i na svazích Himaláje. Evropské teploty mu proto nedělají problém.

Alexandři mohou škodit

Vlivu papoušků na evropský ekosystém se opakovaně věnují některé týmy vědců zaštítěných evropskými organizacemi. Zatím asi největší studie byla publikována v roce 2019 a její závěry lze shrnout asi takto: alexandři skutečně jsou úspěšným invazním druhem a potenciálně můžou začít působit škody širšího charakteru.

Řeč je přitom nejen o přírodních ekosystémech, ale i o hospodářství. V zemích svého původu jsou někdy alexandři farmáři považováni za škodnou a kupříkladu z Indie jsou známé poměrně rozsáhlé škody na úrodě. V Evropě se asi nejznámějším případem stala likvidace vinohradů v Surrey v Británii, kde na základě náletů papoušků došlo k odhadované ztrátě v řádech tisíců lahví vína. Na druhou stranu, to je něco, co při přemnožení dovedou i nálety domácích špačků.

Nakonec tedy největší potenciální hrozbu invazivní papoušci představují pro domácí druhy. Slovo potenciální je ale potřeba podtrhnout: masivní škody evropské přírodě zatím nezpůsobili. Na rozdíl třeba od některých invazních druhů asijského hmyzu, který masivně vytlačuje ten původní (všichni známe např. nálety cizokrajných berušek).

Dobře popsaná je situace ve Španělsku, kde kolem Sevilly alexandři vážně ohrožují místní chráněné populace netopýrů. Vytlačují je totiž z jejich stromových hnízdišť. Řada dalších studií ale zmiňuje, že kdykoliv se vědci zaměřili na detail fungování papouščích kolonií, zjistili prozatím minimální škody.

Ohrožení pro domácí druhy

Problém s invazními druhy ale je, že zkrátka do soukolí domácích ekosystémů špatně zapadají. Ano, evropská příroda je samozřejmě silně zasažená tisíciletími lidské činnosti a v přirozené rovnováze se stejně nenachází. Nicméně další hrozby zvenčí jí nepomáhají. Španělský příklad ukazuje, že potenciál škodit tito jinak pěkní a milí papoušci mají. Alexandři se totiž dobře množí a potravou jim jsou hlavně zrna – tedy něco, co jsou schopní si v evropské zemědělské krajině snadno obstarat.

Odborná doporučení tedy znějí se papouškům bránit dříve, než by se jimi způsobené škody začaly násobit. Opatření mají přitom řadu rovin – bránění vzniku nových populací, zatlačování těch stávajících, podpora domácích druhů.

V Londýně se kupříkladu zavádí taková krmítka pro ptáky, aby zdejší drobní pěvci mohli posilovat díky přikrmování lidí a zároveň se ke stravě nedostali silnější a agresivnější papoušci. Ve Velké Británii se také rozmohla osvěta, tedy upozorňování chovatelů na jejich díl zodpovědnosti.

Jak ale říkají sami vědci: neexistuje nějaká „stříbrná kulka“, čímž se myslí rychlé a zázračné řešení problémů. Alexandři jsou již v Evropě uchycení v takových počtech, že pomoci jejich regulaci může jen dlouhodobá práce. Zároveň se často upozorňuje na příklad Seychel, odkud byli díky cíleným opatřením úřadů alexandři úplně vymýceni.

Pro milovníky papoušků je vlastně nepřirozené, možná až nepříjemné takhle o nich mluvit a přemýšlet. Existuje řada kriticky ohrožených druhů, a tak máme tyto létající krasavce obecně v hlavě zařazené jako cosi cenného a hodného ochrany. Bohužel to neplatí pro všechny druhy a to je právě chvíle, kdy nastupuje zmiňovaná chovatelská zodpovědnost.

Alexandři malí jsou skvělým druhem pro voliéry – přátelští, inteligentní, nenároční, pěkní na pohled. Bránit jejich chovu by nebylo správné. Nicméně o to více je potřeba zdůraznit, že chovatel musí dělat všechno pro to, aby papoušci ve voliérách zůstali. Jinak by mohla lehko nastat skoro až absurdní situace, kdy bychom si za pár let četli o tom, kterak asijští papoušci vytlačují naše tradiční ptáky.

Zdroje:  Vlastní

Nejnovější články