Načítání obsahu, prosím počkejte

Chov želv: K čemu chovatele zavazuje úmluva CITES

17. 12. 2020 – 7:47
0
Chov želv: K čemu chovatele zavazuje úmluva CITES Základem jídelníčku většiny suchozemských želv jsou čerstvé byliny, například pampelišky. | zdroj: congerdesign@pixabay.com

U drtivé většiny "běžných" zvířat se chovatel s problematikou kontrolou obchodu s ohroženými druhy zvířat a rostlin (úmluva CITES), nepotká. Želvy ovšem patří mezi tu skupinu zvířat, kde tato mezinárodní úmluva chrání i v chovech poměrně běžné druhy doporučované i začátečníkům.   Chovatelé-začátečníci, kteří mají zvířátko spíše jen pro potěchu a jako společníka, se obvykle nestarají o vzácné či ohrožené druhy. Teprve ti, kteří chov cíleně rozvíjejí a posouvají jej do roviny odbornějšího koníčka, musejí s CITES počítat, typicky například u vzácnějších druhů papoušků.

Zkratka CITES označuje tzv. úmluvu o mezinárodním obchodu s ohroženými duhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora). Podepsalo ji 183 států po celém světě, Česko nevyjímaje.

Smyslem je kontrola obchodu s ohroženými druhy zvířat a rostlin, přičemž úmluva se netýká jen zvířat odchycených v divočině, ale i narozených v zajetí, pokud do CITES spadají. Dotýká se tedy i chovu některých domácích mazlíčků. Chov želv patří mezi ty, kterých se pravidla úmluvy týkají nejvíce.

Tak například mezi suchozemskými želvami je chráněná drtivá většina chovaných druhů. U vodních želv jsou pravidla trochu volnější, přesto jisté ochrany požívají i nejběžnější z nich. Při pořizování želvy je tak potřeba si zjistit, do které skupiny CITES zvíře patří a jaká se k němu vážou pravidla.

Základní úmluva rozděluje chráněné druhy do tří stupňů ohrožení označených I.–III. Evropská unie má vlastní, o něco přísnější kategorie značená A–D. A česká legislativa pak přidává některá ještě přísnější nařízení ke konkrétní registraci zvířete.

Výjimka a bílý doklad

Pravidla se mohou zdát na první pohled složitá, praxe ale obvykle ukáže, že je to zbytečně velký strašák. Modelově je to dobře vidět na druhu Testudo hermanni, želvě zelenavé, tedy asi nejčastěji chované suchozemské želvě.

V rámci CITES spadá do druhé skupiny, mohlo by se s ní tedy obchodovat, byla by ovšem potřeba registrace zvířete. Klasifikace EU ji ale řadí do skupiny A, která teoreticky obchod s nimi zapovídá. Jak tedy může být nejčastěji chovaným druhem? Na zákaz lze totiž vyřídit výjimku – a v praxi ji většina chovatelů dostane, pokud prodávají vlastní mláďata. Nástroj zákazu má totiž bránit hlavně prodeji zvířat odchycených ve volné přírodě.

K většině želv, ať už jsou v kterémkoliv stupni ochrany, tedy potřebujeme vyřídit registraci zvířete – mezi chovateli tzv. bílý doklad. Ten by měl mít vyřízený už prodávající a obsahuje informace o původu želvy, druhu, rodičích a podobně. Nový majitel stvrdí podpisem starému předání zvířete, vše potvrzuje krajský úřad.

Ze zákonného hlediska je pohodlnější, pokud i dětského mazlíčka na sebe napíše dospělý, který by stejně musel nezletilého zastupovat. Povinností nového majitele je zvíře přihlásit do 30 dnů od koupě. Nebudeme zabíhat do detailů z důvodu měnící se legislativy – vždy je dobré si ověřit aktuálně platná nařízení.

Identifikační formulář obsahuje i přílohu s fotografiemi plastronu (spodní krunýř) želvy – jeho zbarvení totiž odpovídá otiskům prstů. Identifikační fotografie je potřeba aktualizovat s tím, jak se mění – změny přestávají teprve až po dosažení dospělosti a zastavení růstu. Dnes je možné želvy očipovat (někteří chovatelé to kvůli zdravotním rizikům odmítají, malé želvy čipovat nejde), čímž povinnost identifikační fotografie odpadá.

Žlutý doklad a chovná kniha

Při koupi druhů spadajících do CITES A – typicky právě želva zelenavá – obdržíme i tzv. žlutý doklad. To je výjimka ze zákazu prodeje ohrožených druhů. Vyřizuje jej prodávající chovatel, opět obsahuje identifikaci želvy. Důležité je, že žlutý doklad má omezenou platnost – pokud bychom chtěli sami zvíře z nějakého důvodu prodat, opět jej musíme na odboru životního prostředí příslušného krajského úřadu vyřídit. Některé druhy, například želva nádherná, jsou ovšem CITES B a nižší, stačí jim tedy "bílá" registrace.

Samostatnou kategorií je povinnost vést chovnou knihu, registrování mláďat v případě množení zvířat či ohlašování uhynulých registrovaných želv. Opět nezbývá než bohužel jen obecně doporučit sledovat aktuální legislativu.

"Rekreační" chovatelé, kteří mají pár želv jako mazlíčky, uvádí vesměs tu zkušenost, že je CITES nijak nezatěžuje.

Malá část vlastníků želv ale CITES úplně ignoruje. Když vám známý odprodá želvičku, kterou dále nemnožíte, možná vás ani nenapadne nějaké registrace řešit. Na druhou stranu je potřeba mít na paměti, že zákony tu existují a jejich opomíjení může přinést problémy nejen chovateli, ale i samotnému zvířeti například při hledání veterinární péče.

Seriózní chovatelé ale své povinnosti znají a nebudou při prodeji želvy nabádat k porušování pravidel. Ostatně v takovém případě se zbavujete i záruk daných kupním dokladem, pokud se například ukáže, že zvíře bylo nemocné.

Pointa toho všeho by se dala shrnout asi takto: Legislativa CITES vypadá jako další byrokratický labyrint, který možná trochu komplikuje života. Tyto zákony ale nevznikaly pro úředníky, ale pro ochranu zvířat. Bez nástrojů CITES jsou místní vlády často bezzubé k drancování přírody, které bez kontroly nevyhnutelně nastává, když má trh o nějaké zvíře zájem. A zrovna ochrana přírody je něco, čemu želvy – a jiná zvířata – milující člověk jistě rozumí.

Zdroje:  Vlastní

Nejnovější články