Hravý osmiletý pes tento týden dorazil do rehabilitačního centra na předměstí ukrajinského hlavního města akorát včas, připraven začít plnit své povinnosti. Zatímco Bice čekal na chodbě, uvnitř místnosti připomínající školní třídu s obrazy a několika knihami seděl tucet dětí kolem stolu a naslouchal psycholožce Oksaně Sliepovové.

„Kdo má psa?“ zeptala se. Zvedlo se najednou několik rukou a prostor zaplnily výkřiky: „Já, já, já!“ Jeden mladík prohlásil, že jeho pes se jmenuje Stitch. „Tank,“ oznámil jiný chlapec. Když dodal, že má psů celkem pět a všechna jména si nepamatuje, děti vyprskly smíchy.

Sedm dívek a devět chlapců - od dvouletého chlapce až po osmnáctiletou mladou ženu - působili na první pohled jako školáci, kteří si užívají vyučování. Mají však zvláštní příběhy: někteří byli svědky toho, jak ruští vojáci vtrhli do jejich rodných měst a bili jejich příbuzné. Další jsou synové, dcery, bratři nebo sestry vojáků, kteří jsou na frontových liniích nebo tam padli.

Trauma z invaze

Scházejí se ve Středisku sociální a psychologické rehabilitace, státem provozovaném komunitním centru, kde lidé mohou získat pomoc při vyrovnávání se s traumatickými zkušenostmi způsobenými ruskou invazí. Pracovníci střediska poskytují pravidelnou psychologickou terapii všem, kdo byli válkou nějak zasaženi.

V minulosti pracovali s koňmi, teď přidávají podporu dalšího čtyřnohého přítele: tentokrát v rámci canisterapie.

Středisko se nachází v Bojarce, která leží asi 20 kilometrů jihozápadně od Kyjeva, a vzniklo v roce 2000 jako součást snahy poskytnout psychologickou podporu lidem zasaženým - přímo i nepřímo - výbuchem v černobylské jaderné elektrárně v roce 1986.

Nyní se zaměřuje na lidi postižené válkou. V těchto dnech, kdy jsou některé oblasti po ruských útocích na ukrajinskou energetickou infrastrukturu bez proudu, je dvoupatrová budova jedním z mála míst, kde se svítí a topí.

Mazlení s Bicem

Když se děti shromáždily, přičemž některé z nich měly na hlavách slavnostní modré nebo červené vánoční čepice, Sliepovová se jich tajnůstkářsky zeptala, zda se nechtějí s někým seznámit. Ano, chtěly. A tak se otevřely dveře a tváře usmívajících se dětí se rozzářily. Dovnitř vešel Bice, terapeut vrtící ocáskem.

Jeho majitelka Darina Kokozeiová děti požádala, aby k němu přicházely jedno po druhém a požádaly ho o pár triků. Sednul. Postavil se na zadní. Natáhl packu nebo se přetočil. Následovalo skupinové objetí a po něm několik pamlsků pro Biceho.

Více než půl hodiny se Bice nechal od všech hladit a objímat, aniž štěknul. Bylo to, jako by v tu chvíli na ničem jiném nezáleželo, jako by se nebylo čeho obávat - třeba války, která pustoší jejich zemi.

Pro Sliepovovou to bylo poprvé, co ve své terapii pracovala se psem. „Četla jsem spoustu literatury o tom, že práce se psy, se čtyřnohými rehabilitačními pracovníky, pomáhá dětem snižovat stres, zvyšovat odolnost vůči stresu a snižovat úzkost,“ řekla.

Děti se nezdály být vystresované, ale realita tam samozřejmě pořád někde je.

Sliepovová si všimla, jak se některé děti bojí hlasitých zvuků, například když někdo zavře okno nebo když slyší zvuk tryskového letadla. Některé padnou na zem, nebo se začnou ptát, zda je poblíž protiletecký kryt.

Viděly a zažily hrozné věci

Mezi dětmi byli bratr a sestra z Kupjansku, města v Charkovské oblasti na východě země, kteří byli svědky toho, jak ruští vojáci s automatickými zbraněmi vtrhli do jejich domu, popadli dědečka, dali mu na hlavu pytel a bili ho, uvedla Sliepovová.

„Každé z dětí je psychologicky traumatizováno jinak,“ uvedla.

Mámy některých dětí seděly téměř po celou dobu podél jedné ze zdí, z dálky své potomky pozorovaly a poslouchaly. Když přišel Bice, některé si děti vyfotily.

Lesja Kučerenková tam byla se svým devítiletým synem Maximem. Řekla, že nemůže přestat myslet na válku a na to, co by se mohlo stát jejímu nejstaršímu synovi, devatenáctiletému výsadkáři, který bojuje ve městě Bachmut v Doněcké oblasti, tedy na místě, kde v těchto dnech zuří jedny z nejtěžších bojů.

Maxim se při hře s Bicem usmíval, ale neustále maminku kontroloval a každou chvíli k ní otáčel hlavu. Ta se svěřila, že když myslí na svého syna vojáka, tak se někdy rozpláče. Těsně před tímto sezením jí zavolal. Řekl jí, že je v pořádku. A jen při té vzpomínce Kučerenková začala plakat. Během vteřiny byl u ní Maxim a ptal se proč pláče. „Vidíte? On utěšuje mě - ne já jeho,“ poznamenala Kučerenková.

A co nabízí dětem čtyřnohý terapeut Bice? „Svobodu,“ neváhá příliš s odpovědí jeho majitelka Kokozeiová. „Svobodu od problémů, a štěstí,“ dodala.