Želva zelenavá, čili Testudo hermanni, se v přírodě vyskytuje na Balkáně, na pobřeží Itálie, v Řecku a v Turecku, některé poddruhy sahají výskytem až ke Španělsku a jižní Francii. Dělí se na několik poddruhů, které se liší velikostí a lehce i vzhledem. Nejzákladnější dělení je na Testudo hermanni boettgeri (tzv. želva zelenavá běžná), která obývá hlavně Balkán a Řecko a Testudo hermanni hermanni (tzv. želva zelenavá menší), kteroužto bychom nalezli hlavně v Itálii a západním Středomoří. Někdy se uvádí další dva poddruhy – hercegovinensis a peloponnesica – ne vždy se ale toto dělení reflektuje mezi chovateli.

Želva zelenavá menší má plastron (spodní krunýř) výrazně podélně černý a dorůstá asi 14 až 16 centimetrů, oproti tomu želva zelenavá běžná může mít až 17 až 25 centimetrů. Samci želvy zelenavé pak bývají asi o třetinu menší než samice. Poddruhy se sice mezi odbornými chovateli řeší, ale běžný chovatel začátečník nejen, že si s nimi moc hlavu lámat nemusí, ale hlavně je bez zkušeností s druhem jen velmi těžko rozezná.

Její strava odpovídá obecně stravě suchozemských želv, které jsou býložravé. Mají tedy rády luční byliny, základem jídelníčku může být list a květ pampelišky, jitrocel, jetel a další podobné rostliny. V zimě dokáže přežívat na čínském zelí, nejsou moc vhodné saláty. Zato jako pamlsek ocení čas od času kousek ovoce.

Odolná a kontaktní

Želvy jsou to poměrně odolné, takže je možné od května do září chovat i ve venkovním výběhu. Jen je potřeba mít na paměti, že jde o studenokrevného živočicha, jehož denní teplota okolí by neměla klesat pod 25° C. Jinak dobře snáší chov i v dostatečně velkém teráriu, které přeci jen můžeme dobře tepelně regulovat. Je ovšem potřeba pamatovat na potřebu UV záření – venku jej želvě přirozeně poskytne sluníčko, v teráriu ovšem musí být UV zdroj.

Želvy také potřebují poměrně vlhké prostředí, příliš suchý vzduch u nich vede k růstovým deformacím krunýře a respiračním potížím s prachem. Jsou to zvířata z poměrně lesnatých oblastí ovívaných vlhkým mořským vzduchem.

Želva zelenavá je mezi chovateli oblíbená i pro svou poměrně aktivní a kontaktní povahu. Není to zvíře na mazlení a složitou interakci, to od želv čekat nemůžeme. Na druhou stranu ale na své chovatele reaguje dobře a dává najevo i jistou zvědavost. Je lepší je chovat ve skupinkách, i když ne každému se chce začínat s odchovem mláďat. Také je dobré pamatovat, že zdravá, opečovávaná želva může žít 70 až 100 let, může se tedy stát společníkem na celý život.

S její ochranou se to má tak, že přísná kategorie CITES A má bránit plundrování ohrožených želv ve volné přírodě. Podle tohoto nařízení je zakázáno s želvami obchodovat, pokud není udělená výjimka, každé zvíře také musí být registrováno. Právě výjimky se ale v praxi běžným chovatelům udílí v podstatě automaticky, neboť úmluva CITES nemíří na odchovy v zajetí. Při pořizování nové želvy je ale potřeba mít dokumenty v pořádku a jejich úplnost prozradí solidního chovatele. Byrokracie naštěstí vypadá složitě jen na první pohled.

Chovatelé želv by vám řekli, že není roztomilejšího a milejšího tvora, než jsou právě tito plazi s krunýřem. Jejich nenáročnost je relativní – nejsou to tvorové bezúdržboví a mají své nároky na život. Na druhou stranu ale přátelství spokojené želvy přetrvá desítky let a jen tak se neomrzí.