Skupinu autorů tvořili odborníci na zvířecí chování z univerzity v Adelaide spolu s veterináři ze zvířecích pohotovostí v Melbourne. Vycházeli při tom ze statistik, které uvádí, že ve čtyřech veterinárních klinikách v Melbourne tvořilo ošetřování následků útoku cizího psa 2,4 % případů. Vedoucí výzkumu, dr. Christine Heywardová, k tomu uvedla, že už nějakou dobu si díky své veterinární praxi uvědomovala, jak náročné psychicky i finančně je pro chovatele řešit následky takového útoku. Pro účely výzkumu proto badatelé statisticky zhodnotili 459 útoků zaznamenaných v posledních letech na veterinárních klinikách. 

Ve sledovaných případech měli psi poměrně štěstí, 92 % procent z nich přežilo a uzdravilo se. Kočky na tom jsou bohužel o poznání hůře, útok cizích psů přežívá průměrně jen 46 % z nich. A to navíc zahrnuje jen ty případy, kdy se veterináři pokoušeli kočičí život zachránit. Nepochybně přitom řada zvířat uhyne po konfliktu bez zaznamenání.  

Část studie se věnovala i statistikám finanční náročnosti léčby po psích útocích. Tyto údaje jsou špatně přenositelné do našeho prostředí. Pro zajímavost ale dodejme, že průměrně veterinární úkony stály majitele zraněných mazlíčků 360–380 australských dolarů (tj. něco přes 6000 Kč), v jednom mimořádném případě ale činily dokonce 13000 AUD, tedy 218 530 Kč. Průměrný plat v Austrálii sice nyní dosahuje asi 111 000 Kč, náklady na život jsou tam ale velmi vysoké a velká část populace na průměr nedosáhne. 

Problémy v chudších oblastech

Zajímavé výsledky, které ale budou potřebovat ještě další výzkum, přinesla statistika potenciálně rizikových faktorů. Kříženci se stávali obětí útoku častěji než čistokrevní psi. Ve věkové skupině 2–7 let byl počet útoků minimální. Rozdíl byl mezi kastrovanými a nekastrovanými psy: u veterinářů byli výrazně častěji ošetřováni ti kastrovaní. Ovšem ze všech zraněných nekastrovaných přežívalo jen 39 procent, zatímco v druhé skupině to bylo 76 procent.

Interpretace těchto zjištění není jednoznačná, značné statistické rozdíly ale nějaké faktory zrcadlit musí. Snad lze přemýšlet nad tím, že nekastrovaní psi (jako divočejší a temperamentnější) se možná perou zuřivěji – častěji útočníka zaženou, ale jejich zranění bývají vážnější. 

Vliv měly ale i socioekonomické faktory. V chudších čtvrtích Melbourne byly mnohem častější domácí útoky od známého psa, zatímco v těch bohatších se psi výrazně více stávali obětí náhodných napadení na ulici. To může naznačovat, že ve slabších sociálních skupinách se doma objevuje více psů, kteří jsou ale hůře vychovaní. To zajímavě koreluje s nedávným výzkumem univerzity z Queensland, který se zabýval útoky psů na lidi. Drtivá většina dětí pokousaných psy pocházela ze slabších sociálních vrstev. 

Autoři výzkumu považují svou práci za jakýsi první krok k širšímu uchopení tématu útoků psů na jiné mazlíčky. Rádi by ve spolupráci s místními úřady spustili program, který by umožňoval skrze osvětu snižovat případy pokousání jak lidí, tak zvířat. Chovatelé by si měli nejen uvědomovat svou zodpovědnost za psy projevující agresivní chování, tak znát možnosti, jak útokům předcházet.

Výsledek by byl nakonec výhrou pro všechny – lidi i jejich čtyřnohé společníky. Psi jsou totiž většinově přátelští a milující tvorové, a tak je škoda, aby zbytečná míra agresivity kazila jinak harmonické soužití ve velkých městech.