Kanadský husky: Vzácný pes, za kterého zaplatíte šestimístnou částku

14. 10. 2021 – 16:06

Kanadský eskymácký pes se štěňaty | zdroj: Profimedia

Kanadský eskymácký pes – zvaný i kanadský husky – je velmi starým arktickým plemenem, které po dlouhá staletí sloužilo severoamerickým domorodým Inuitům jako pracovní. V místních jazycích se nazývá „qimmiq“, což značí prostě „pes“. Plemeno je už několik desetiletí výrazně na ústupu a dnes bývá označováno za velmi vzácné. Přesto z posledních let existuje vzrůstající snaha o záchranu tohoto psa upomínajícího na předkoloniální minulost nejzazšího severu Ameriky.

První psi dorazili s lidmi do Ameriky pravděpodobně před 12 tisíci lety. Vývoj domorodců v arktických oblastech kontinentu byl ovšem trochu odlišný, a tak se i jejich psi vyvíjeli vlastními cestami. Dnešní Inuité jsou potomci dvou skupin lidí, kteří před 4500 až 1000 lety přišli jako vůbec poslední domorodci ze Sibiře.

Obzvlášť poslední vlna v podstatě asimilovala starší obyvatelstvo a byli to nejspíš právě tito lidé (označovaní za kulturu Thule), kteří s sebou přivedli přímé předky kanadského eskymáckého psa. To je nejlépe vidět na existenci tzv. grónského psa. Tato odnož není považována za samostatné plemeno, neboť geneticky je takřka totožná s kanadským eskymáckým psem. Jejich populace jsou dnes oddělené, na ostrov ale psy přinesli stejní lidé, kteří osidlovali sever Kanady.

Zatímco jihoameričtí domorodí psi v podobě některých plemen přežili příchod Evropanů a jejich zvířat, ti severoameričtí se v podstatě úplně ztratili. Právě s výjimkou několika plemen psů inuitských, kteří tak svým původem vlastně představují i vzácnou památku předkoloniálních časů.

Posledních pár jedinců

Kanadští eskymáčtí psi byli ještě na začátku 20. století velmi populární, a to i mezi osadníky původem z Evropy. Byl o ně zájem nejen jako o tažná zvířata, ale sloužili i coby vyhledávaní společníci lovců medvědů. Bohužel je ale populace psů dlouhodobě na ústupu. Zatímco v roce 1920 se odhadovala na 20 tisíc čistokrevných psů, dnes čítá podle některých odhadů jen asi 300 jedinců. Z toho důvodu byl dokonce už v 60. letech tento kanadský husky vyškrtnutý z registrů amerických i kanadských psích klubů.

Na vině bylo několik faktorů. Kromě několika vln různých chorob to bylo rozšíření sněžných skútrů i mezi domorodci a navíc se plemeni předtím nevěnovala příliš velká odborná pozornost, co se týče cíleného udržování chovu. Změna přišla až v 70. letech, kdy vznikla nadace věnovaná studiu a záchraně tohoto vzácného plemene. Té se sice podařilo zastavit úpadek, skutečný růst populace se projevuje ale až v posledních letech.

V našich končinách se inzerát s nabídkou štěněte „kanadského eskymáckého psa“ občas objeví, je ale otázka – vzhledem k velmi nízké početnosti plemene – zda nejde o omyl. Existuje totiž i rozšířenější americký eskymácký pes, který je ovšem tomu kanadskému podobný jen jménem. Malý početnost čistokrevných štěňat s původem se odráží i na ceně - v přepočtu na české koruny stojí výrazně přes sto tisíc.

Impozantní vzhled

Vzhledově jde o urostlého, atletického psa, mezinárodní standard plemene přímo stanovuje, že má mít „impozantní vzhled“ a že jeho vzezření „dává najevo, že je určený ne k rychlosti, ale k těžké práci“. V podstatě je typově blízko špicům, což je poznat i na jeho podobě. Má typické vztyčené trojúhelníkové uši a stočený huňatý ocas. Polární badatelé v 19. století prý při cestování s těmito psy dospěli k závěru, že musí být kvůli některým rysům vzhledu křížení s americkými arktickými vlky, genetické bádání to ale nepotvrdilo. Samci bývají výrazně větší, dorůstají až 70 cm při hmotnosti 40 kg, feny měří do 60 cm a váží 30 kg.

Srst je velmi hustá a pevná, s jemnou podsadou, díky které perfektně izoluje před mrazem. Samci mívají výraznou hřívu delší srsti kolem krku, která jim opticky přidává na velikosti. Zbarvení mohou být v podstatě jakkoliv, objevují se jak kresby, tak jednobarevní psi.

Povaha těchto psů zrcadlí jejich původní využití při tahu i lovu. Jsou nebojácní, inteligentní, pozorní, ale i věrní svým lidem. Jako by stále pamatovali, že na ledových pláních severu je nutné držet při sobě, bývají velmi přítulní ke svému člověku. K němu se plně a naprosto upínají, trochu paradoxně ale hůře snáší „dělení se“ o milovaného člověka ve velkých rodinách. Udává se, že mají jeden z nejsilnějších loveckých instinktů mezi psími plemeny, neboť bylo zvykem u Inuitů psy při cestách nekrmit a nechávat je potravu si lovit.

Kanadský husky, eskymácký pes, zkrátka qimmiq, je tak zvláštním spojením tvora kamarádského a vřelého a přeci zrcadlícího drsnou krajinu svého původu. Mají rádi chlad a špatně snáší teplo, ke spokojenosti potřebují náročnou fyzickou aktivitu v podobě alespoň vydatného cvičení. Jejich většímu rozšíření tak brání nejen vysoká cena, ale i to, že jde o psa pro specifickou skupinu velmi aktivních chovatelů. Přesto si dnes v Kanadě uvědomují jejich kulturní a historickou hodnotu a díky péči o plemeno je snad již nebezpečí vyhynutí zažehnáno.