Předně je potřeba upřesnit, že italský segugio má dvě výrazné varianty: drsnosrstou (Segugio Italiano a Pelo Forte) a krátkosrstou (Segugio Italiano a Pelo Raso). Lze o nich hovořit jako o jednom plemeni, byť kvůli podobě srsti mají dost výrazně odlišné vzezření. Přesto je největší mezinárodní asociace FCI, stejně jako italská ENCI, chápou coby dvě samostatná plemena. Navíc je italský segugio geneticky blízce příbuzný dvěma dalším plemenům: segugio maremmanský a segugio apeninský.

Původ psa není úplně jasný, tradice ale říká, že sahá až někam do starověku. Hledat jasnou rodovou linku je pro takto dávnou minulost v podstatě nemožné, je ale pravda, že některé římské sochy bohyně Diany jsou zpodobněny se psy, které segugie nápaditě připomínají. Také jsou popsány nálezy psích koster, které morfologicky moderního segugio nápadně připomínají. Na druhou stranu je ale plemeno vzhledem skoro prototypem typického honiče. Z novějších dějin byl pak podobný typ psa velmi populární při šlechtických lovech v časech renesance.

Pokud jde o moderní dějiny, pak k roku 1886 se uvádí předvedení velmi podobného typu psa – už ve variantě drsnosrsté a krátkosrsté – v Miláně. Tehdy ještě jméno segugio nezaznělo, v roce 1920 ale vznikl první chovatelský klub, který sestavil i standard plemene. Druhá světová válka segugie ohrozila vymřením, neboť chovům se nikdo pořádně nevěnoval. V roce 1947 ale vznikla nová chovatelská společnost, která o psy a jejich rozvoj utěšeně pečuje dodnes. Mezinárodní asociace FCI uznala plemeno v roce 1956, v roce 1993 pak registrovala jako samostatné psy krátkosrstou variantu.

Mezi honiči a chrty

Drsnosrstá a krátkosrstá varianta (či plemena, pokud je tak budeme brát) se liší výrazně jen srstí, stavbou těla jsou ale takřka identické. Ostatně, geneticky jsou obě větve takřka nerozlišitelné. Segugio je středně velký pes, který dorůstá asi 50–60 cm při hmotnosti 20–28 kg. Tělo má rovnoměrný, čtvercový rámec a nese rysy jak honičů, mezi které se řadí, tak i něco málo z chrtů.

Pes má dlouhé nohy, výrazně klenuté břicho a lehce vypouklá záda, což jsou znaky spojované spíše s chrty. Tvar čumáku a hlavy celkově ale odkazuje na typické lovecké honiče. Segugiovi ovšem chybí ona „vychrtlost chrtů“, tedy jemné a lehké rysy. Není podsaditý, celkově jde ale o dobře stavěného psa.

Italský segugio - dlouhosrstá varianta | zdroj: Frustan/Public Domain

Krátkosrstá varianta má velmi krátkou a přiléhavou srst, která je drsná a tvrdá na dotek. Takový kožich dobře chrání proti chladu, nedoporučuje se ale celoroční pobyt venku – pořád jde o italského psa, který špatně snáší mráz. Drsnosrstý typ má srst delší (ačkoliv obvykle ne více než pět cm) a rozježenější. Působí obecně drsnějším dojmem a tradice říká, že tento segugio je vhodnější pro lov v horách. Standard uznává dvoje zbarvení: černohnědou a různé odstíny srnčí hnědé, tolerovány jsou bílé znaky na tváři a hrudi.

Typický lovecký pes

Jak jsme několikrát uvedli, segugio je typický lovecký pes a za tímto účelem byl po staletí šlechtěn. Šlo o rychlého honiče, určeného původně hlavně na zajíce a drobnou zvěř, užití ale našel i při lovu na kance. Vysoce ceněná byla vždy vysoká výdrž psa, který dokázal běhat v náročném terénu i 12 hodin. Jejich činnost spočívala v práci v malé smečce, která naháněla zvěř nepohybujícímu se lovci. Až donedávna byl segugio pořád chápan hlavně jako lovecký a myslivecký pes, v posledních letech ale prudce roste jeho obliba coby společníka a psa rodinného.

Jako dědictví jeho minulosti je to pes atletický, sportovně založený, se skvělými předpoklady ke psím sportům. Proto potřebuje i aktivního chovatele. Milovníci plemene říkají, že z něj vyzařuje živost a temperament, snad lze ale namítat, že nemá v povaze příliš velkou hravost a rozpustilost. Přesto se do rodin hodí – dobře se snáší s dětmi, není dominantní a výborně reaguje na výcvik. Navíc je to oddaný hlídač a ochránce rodiny, který dovede na nebezpečí a podezřelé lidi upozornit velmi pronikavým štěkotem.

Výborně vychází s jinými psy, vůči ostatním domácím zvířatům se ale u něj při nedostatečné socializaci v dětství mohou probouzet lovecké instinkty. Stejně tak lehko přepne do módu „lovec“ při spatření rychle se pohybujících předmětů – a to včetně cyklistů v parku.

Segugio u nás není úplně běžně dostupný, jeho popularita je ale na vzestupu a možná, že v budoucnu bude v Česku k vidění častěji. Je to pes pro aktivní životní styl, vhodnější spíše na venkov. K domu s pozemkem, plnému milujících lidí, je to ale nejen skvělý hlídač, ale i výborný rodinný společník.