Jméno plemeni dalo údolí řeky Imaal (irské „glen“ označuje typ říčního údolí) v irském hrabství Wicklow. Ve zdejších vsích se pes pravděpodobně od středověku utvářel – glenové sice mají pověst velmi starého plemene, zároveň je ale jejich počátek opředen řadou nejistot. Silná tradice kupříkladu říká, že se plemeno zrodilo za časů královny Alžběty I. Ta si měla najmout francouzské a hessenské žoldnéře na potlačení jedné z irských rebelií, přičemž vojáci po skončení bojů zůstali usídlení právě v imaalském glenu. Údajně si s sebou dovezli z kontinentu krátkonohé psy, kteří pak zkřížením s místními teriéry měli dát plemeni vzniknout. 

Jisté je, že někdy v průběhu novověku se glen teriéři rozšířili jako lovci menších škůdců – krys, jezevců, lišek, vyder a podobně. Stejně tak dobře zastali i práci se stády nebo funkci psích společníků. Často se uvádí jako zajímavost, že byli i jedním z plemen, kterých se pomocí psa běhající v kole užívalo k otáčení velkých roštů při pečení. To je ale případ další anekdoty: dobová vyobrazení z 19. století ukazují psy vzhledově naprosto odlišné, přesto jaksi patří ke koloritu různých show a přehlídek tuto falešnou zajímavost stále dokola opakovat a zdůrazňovat. 

Na přelomu 19. a 20. století gleni málem vyhynuli kvůli konkurenci jiných teriérů, díky irským nadšencům se ale podařila renesance plemene, které bylo v moderní formě registrováno v roce 1935. Dodnes ale platí, že je to plemeno velmi málo početné a bývá označováno za nejméně známého z teriérů.  

Tichý lovec

Jak jsme uvedli na začátku, glenové mají zvláštní rysy těla. Jejich hmotnost se pohybuje kolem 16 kg, dorůstají ale jen 35 cm. V podstatě jde o tzv. achondroplazické plemeno – jeho krátké nožky jsou výsledkem genetické poruchy cíleně udržované chovem.

Standard plemene je ale velmi tolerantní k odchylkám, což je dáno omezeným výběrem v počátku chovu. Z toho důvodu se objevují i psi vymykající se ideálu plemene, kteří dosahují větší výšky i hmotnosti. Většinou ale bývají takoví jedinci omezování na přehlídkách a v hlavních chovných liniích. 

Na krátkých nohách tedy sedí v podstatně standardní psí tělo korunované nápadně velkou hlavou. Uši má menší polovztyčené - zcela svislé či naopak stojící jsou považovány za chybu. Výrazem tváře i celé hlavy se glen hlásí jednoznačně k teriérům. Srst je vlnitá, na zádech zvláštním způsobem přechází z podsady do vnější vrstvy. Na nohou, bocích a nohách mívá obvykle jen měkkou podstavu samotnou. Upřednostňuje se tmavě šedá žíhaná barva, hojně se objevuje i pšeničná přecházející ve zlatorudou. 

Glen teriéři umí být velmi energičtí, přesto se udává, že jsou oproti jiným teriérům mírnější, méně temperamentní a také méně hluční. Většina teriérů se totiž učí lovit „zvukem“ – svým hlučným hlasem volají pána ke kořisti. Gleni jsou ale od počátku šlechtěni a vychováváni k tomu, aby byli psi tišší, kteří neplaší drobnou zvěř, kterou loví. Mají rádi aktivní život, nejsou ale na něm závislí a umí si velmi užívat chvíle klidu a pohody na gauči se svým člověkem. Při výcviku dovedou být tvrdohlaví, obecně ale na vedení reagují velmi dobře.  

Jsou to chytří a společenští tvorové, ostatně právě v roli společenského plemene a rodinného psa jej dnes najdeme nejčastěji. Svou rodinu milují a dobře vychází i s dětmi. Je ale potřeba přiznat, že někteří jedinci mají větší sklony k agresivitě, což se ale obvykle daří odhalit při výcviku.

V dospělosti, které naplno dosahují až ve třech letech, se jim často vyvíjí silný lovecký pud, který je nutí pronásledovat možnou kořist. Proto si na jiná domácí zvířata musí zvykat od mala. Glen teriér je psem, který má v sobě více síly, než se při pohledu na jeho drobné nožičky zdá. Zároveň je ale právě jeho roztomilost důvodem, proč má navzdory malé početnosti řadu oddaných chovatelů.