Objímání

Psi jsou stejně kontaktní tvorové jako my, přeci jen je ale jejich anatomie i psychologie trochu jiná. Pro člověka většinou neexistuje příjemnější pocit než obejmutí od milované osoby. Psi to tak ale obvykle nemají. Můžeme najít spoustu fotografii lidí láskyplně objímajících své mazlíčky. Můžeme sami mít pocit, že zrovna ten náš má pořádné objetí rád. Na podvědomé úrovni a řeči těla ale tímto lidským gestem psovi vysíláme ne tak pozitivní signály, jak bychom si asi rádi přáli. Přitisknutí kolem krku a znehybnění má totiž pro ně spíše rysy hrozby a omezení.

Většina psů toleruje mírná obejmutí od svých lidí, to ale neznamená, že je doopravdy mají rádi. Mnohem lepší je nechat zvířeti volnost ve způsobu mazlení a přizpůsobit se tomu, co má náš pes rád. Pokud myslíme, že zrovna ten náš má objímání přeci jen rád, měli bychom vnímat řeč těla – nezaváhal, nestáhnul uši dozadu, neprojevil se nervózně při snaze jej chytit?

Pohyb před obličejem a v soukromém prostoru

Problém je podobný, jako u objímání. Na psy instinktivně působí špatně, pokud se jim člověk dostává před obličej. Jejich zorné pole je stavěné jinak než naše a blízké pohledy do očí nevyhledávají. Měli bychom se vyvarovat dotyků v obličeji, pokud nevíme jistě, že to psovi nevadí – dvojnásob to platí u psů cizích.

Celý koncept toho, že člověk se tyčí nad zvířetem a rukama mu šahá proti čumáku a očím, většinu jedinců dráždí. Všimnout si toho můžeme i u vlastního mazlíčka, který u podobném gestu často napne výraz, nervózně mrká a podobně. Vztáhnout to jde ale na celý soukromý prostor zvířete – pes může vnímat negativně jakékoliv vlámání se do něj z pozice většího vzrůstu a dlouhých rukou. Obzvlášť pokud se zrovna mazlit nechtěl.

Nenecháme psa zkoumat okolí při procházce

Psi si užívají procházky nejen jako zdroj zdravého pohybu. Venkovní svět je pro naše mazlíčky jako otevřená kniha plná podnětů, které přijímají naplno všemi smysly. Na prvním místě pak čichem, který u psů funguje mnohem komplexněji, než si s našimi lidskými nosy umíme představit. Když pak při procházce spěcháme, pejska tak trochu táhneme, a hlavně jej nenecháme pořádně si „skenovat“ okolí, psa to frustruje. Asi jako když vyrazíte na výlet plný scenérií, ale půlce se musíte vyhnout a druhou půlku proběhnout a nesmět se při tom rozhlížet.

Samozřejmě, ne vždy je možné nechat psa určovat si tempo a čichat všechno a všude. Přeci jen je ale někdy dobré si uvědomit, o co mazlíčka ochuzujeme, když jej ženeme příliš rychle z míst plných zajímavých pachů.

Žijeme bez rutiny a bez pravidel

To, co je pro mnoho lidí záležitost pozitivní, to mohou psi vnímat negativně. Nenecháváte se svazovat rutinou a stereotypy, nesnášíte v životě pravidla? Psi ovšem patří mezi tvory, kteří alespoň nějaké pevné mantinely potřebují. Denní rutina jim pomáhá se orientovat, těšit se na pravidelné věci. Když pes ví, že může čekat svou každodenní procházku či pravidelné večerní hraní si s člověkem, nebývá tak úzkostlivý. O něco lépe pak snáší i chvíle osamění – ví, že jeho lidský přítel se pravidelně vrací.

Křičíme a jsme tvrdí

Nikdo nemá rád, když se na něj křičí a když je za něco trestaný. Psi možná nevnímají všechna naše slova pronesená v hněvu, dobře ale cítí emoce, které do nich vkládáme. Zároveň ve vzduchu visí otázka, jestli je to vůbec k něčemu dobré. Citliví nebo bázliví psi si totiž z křiku a trestů odnesou hlavně úzkosti a rozčilení. Strach se v tomto případě nerovná respektu.

Nechceme tu přehnaně moralizovat – je jasné, že když chovatel najde při návratu domů zničenou sedačku, jen těžko své rozčilení ovládá. Odborníci na psí psychologii se ale shodují, že činu a trestu u psů příliš nefunguje. Zvíře projevuje strach, může vypadat provinile, ale skutečné zpytování to není, spíše jen reakce na emoce člověka. Psi dominantnější navíc mohou projít procesem jistého „odcítění“, kdy na ně po čase křik přestává mít sebemenší vliv.

Oblékáme je

Někdy je oblečení psa nutné kvůli chladu, někteří chovatelé si jej ale užívají jako neškodnou zábavu. Emoce však málokdy bývají oboustranné – psík přetrpí, že jej jeho člověk převlékl do vtipného kostýmu, neužívá si to ale tolik. Oblečení proti zimě je pak často nezbytností, i tak to ale neznamená, že jsou psi rádi, když je do čehosi pro ně nepřirozeného navlékáme. Hrany jde otupit postupným navykáním a asociováním oblečení s pozitivními pocity a zážitky (typicky odměna a zimní procházka).

Používáme silné vůně

Jak jsme naznačili už výše, psi se ve světě orientují pomocí čichu. Nové studie dokonce naznačují, že čichové a zrakové centrum mozku je přímo propojené, naši mazlíčci tedy zjednodušeně řečeno čichem i vidí. Vytváří si pomocí tohoto smyslu složitý obraz světa kolem sebe, který se skládá z mnoha různých, jemných vrstev. Když do takového přediva potom vrhneme nějakou silnou vůni, je to jako bychom posvítili do očí někomu, kdo se snaží číst knihu. Při aplikaci vlastních voňavek a deodorantů bychom měli dávat pozor, ať nestříkáme v těsné blízkosti psa. Stejně tak bychom ale měli postupovat citlivě i při používání různých léčivých sprejů a repelentů při péči o zvíře.

Necháváme je samotné a ignorujeme je

Psi jsou vrcholně společenská zvířata a sociální odloučení je pro ně jedno z nejhorších týrání. Ano, existují rozdíly mezi jedinci – budeme mít psy samostatné a do značné míry nezávislé, stejně jako ty, kteří bez své rodiny nemohou být ani chvíli, a třeba kvůli tomu i trpí separačními úzkostmi. I když je ale škála možných vztahů k člověku široká, obecně platí, že naprostého psa samotáře potkáme jen zcela výjimečně.

Problém člověka je v tom, že si tyto rozměry psí psychiky ne vždy uvědomuje. Zvíře může opravdu hluboce emocionálně trpět opuštěním, zatímco člověk by se ve stejné situaci možná nudil, možná byl trochu smutný, ale naprostému zoufalství by nepropadal.

Druhá stránka věci je to, že si často nemůžeme vybírat, kdy se psy budeme. Pracovní a jiné povinnosti limitují náš možný společný čas. Pokud víme, že náš pes špatně snáší samotu, je potřeba hledat cesty, jak mu ulehčit – od bohatého vybavení bytu, přes různá cvičení a psí terapie, až po možné pořízení druhého psa jako parťáka pro chvíle lidské absence.

Býváme naštvaní nebo smutní

Už jsme zmínili, že psi silně vnímají emoce člověka, který po nich křičí. Naladění na lidské pocity ale u našich čtyřnohých přátel bývá tak silné, že často špatně snáší náš hněv nebo špatnou náladu, které vůbec nemíří na ně. Chodíme z práce otrávení a naštvaní? Trápí nás vztahy s přáteli či rodinou? Zažili jsme úmrtí a hluboký žal?

Pes tyto věci vnímá a každý z nich reaguje jinak. Někteří sladí své pocity s těmi lidskými. Jiní začnou být neposlušní a frustrovaní, protože kvůli našim starostem nedostávají dostatek pozornosti. Člověk se psem by ani v těžkých chvílích neměl zapomínat, že nežije sám. Pokusit se trochu odstínit své emoce či ještě lépe nezanedbávat kvůli těžké hlavě dřívější rutinu. Sám pak možná zjistí, že procházky a hry s nejlepším kamarádem člověka jsou nakonec skvělou psychickou oporou.