Pakůň běloocasý

Známé také jako:: gnu
Latinský název:: Connochaetes gnou
Výška v kohoutku:: 110-120 cm
Délka:: 200-210 cm
Hmotnost:: 120-155 kg
Délka ocasu:: 100 cm
Délka březosti:: 240-255 d
Počet mláďat:: 1
Stav ohrožení:: Ohrožen

Informace
Taxonomie

Pakůň běloocasý, v Africe známý pod názvem gnu (Connochaetes gnou), je velký přežvýkavec obývající travnaté savany Jihoafrické republiky Namibie a Botswany.

Popis

Trup je zbarven černohnědě s purpurovým leskem, Hřbetní hříva a dlouhý ocas, podobný koňskému jsou bílé nebo krémově zbarvené, vousy na čenichu černé. Rohy jsou velmi silné, hákovitého tvaru, směřují dolů, dopředu a vzhůru, takže je má zvíře zdánlivě před očima. Po oblouku mohou rohy měřit až 78 cm. Obě pohlaví jsou si velice podobná, samice jsou menší a mají slabší rohy. Mláďata se rodí bez rohů, mají pískově zbarvenou srst s tmavší kresbou na hlavě.

Chování

Pakoně běloocasí původně žili ve velkých stádech bez výraznější sociální hierarchie (podobně jako dosud pakůň žíhaný), často splečně s kvagami, antilopami skákavými, pštrosy a buvolci pestrými. Dříve pakoně běloocasí pravidelně migrovali za potravou, dnes však většinou žijí na omezených (a často i ohrazených) územích, čímž tuto možnost ztratili. V době říje vytváří samci harémy samic a dočasně obhajují teritorium před případnými soky. V této době jsou velmi agresívní, a to i v zajetí, kde mohou napadnout ošetřovatele i jiná zvířata, chovaná s nimi ve výběhu (v ZOO Dvůr Králové např. zebry). Pakoně běloocasí často předvádějí různé zdánlivě nesmyslné pohyby, připomínající jakýsi tanec, často více zvířat součaně. Toto chování bylo pozorováno u obou pohlaví. Jejich "tanec" se skládá ze série výskoků, předstíraných výpadů, točení na místě a zvířata při něm šlehají ocasy. Smysl tohoto chování, které lze pozorovat i v zajetí, dosud není jasný. Dospělý pakůň běloocasý se ozývá temným, protáhlým bučením, které zní jako "gnu-úú", což dalo zvířeti jméno v jazyce domorodých Khoikhoiů, které později převzali i běloši. Mláďata se ozývají naříkavým bečením, podobně jako malá telata domácího skotu. Jejich přirozenými predátory jsou velké africké šelmy - lev, hyena skvrnitá a pes hyenovitý, případně krokodýl nilský. Levharti a gepardi jsou nebezpeční pouze mláďatům. Říje pakoní běloocasých probíhá zpravidla v období dešťů, které v jižní Africe odpovídá evropskému jaru. Teritoriální samec si v této době vytváří harém samic, od nichž zuřivě odhání případné soky. Souboje se často odehrávají v kleče na předních končetinách a bývají velmi urputné. Březost samice trvá 8,5 měsíce, pak se narodí jediné mládě. Mládě je již několik minut po narození schopno postavit se na končetiny a o něco později již následovat stádo.

Ohrožení

Pakůň běloocasý byl dříve považován za škůdce a nevítaného konkurenta domácího skotu. Pro jeho zvědavost ho nebylo těžké zastřelit a již od 18. století byl hromadně vybíjen. Ve volné přírodě tak byl do roku 1900 skoro vyhuben a přežíval pouze na některých soukromých farmách v počtu cca 300 kusů. Chovem v zajetí, reintrodukcí a přísnou ochranou se postupně podařilo poulaci obnovit a pakoně vrátit do volnostia v současnosti je podle Červeného seznamu IUCN klasifikován jako druh závislý na ochraně. Většina buvolců pestrých v současné době žije v přírodních parcích a rezervacích, někteří na soukromých farmch, kde mohou být i předmětem trofejového lovu.

V kultuře

Pakůň běloocasý byl patrně předlohou pro bájného tvora jménem Catoblephas, ten asi vznikl v období antiky na základě špatného popisu pakoně. Měl to být černě zbarvený kopytník, který má smrtelně nebezpečný pohled (podobně jako bazilišek) a proto neustále sklání hlavu.

Taxonomie