Načítání obsahu, prosím počkejte
Žížala obecná

Žížala obecná

Latinský název:
Lumbricus terrestris

Žížala obecná (Lumbricus terrestris) je eurasijský kroužkovec. Má složené svaly ze dvou vrstev - příčných a podélných. Napnutím příčného svalstva se pohne dopředu přední část jejího těla. Vyvolané stahy svaloviny projdou celým tělem a umožní tak pohyb zadní části. Pak podélné svaly posunou ocasní částí. To už se ale napnulo příčné svalstvo a vše se znovu opakuje. Hlen, který vylučují její žlázy, jí usnadňuje dýchání a pohyb po nerovném povrchu a zabraňuje vysychání kůže. (Z tohoto důvodu se jí ale řada lidí štítí.) Na přídi těla má hmatový prstík, který jí slouží k snazší orientaci. Při jemném promnutí tenké pokožky jsou zřetelně cítit redukované štětinky. Dorůstá délky přibližně 9 až 30 cm. Její příbuzní však mohou dosahovat mnohem větších rozměrů. Většinou se vyskytuje v zásaditých nebo neutrálních půdách, mnohem méně už v kyselých půdách rašelinišť Eurasie.

Způsob života a potrava

Potravou je pro ní země obsahující organické látky, spadlé listí nebo drobní uhynulí živočichové. Vše si schovává ve svých spletitých chodbičkách. K neutralizaci, tedy vyrovnání pH, spolykané půdy má v jícnu vápenité žlázy. Svalnatý žaludek rozmělní potravu a její zbytky pak žížaly vynášejí na zemský povrch ve formě malých hromádek trusu, jehož hmotnost za několik let dosahuje až několika kilogramů. Žížala se sama stává obživou pro jiné živočichy, například kosy, drozdy a špačky, které je možné vidět, jak opatrně kráčejí po zemi, naklánějí se dopředu a loví nepozorné žížaly ukryté těsně pod povrchem. Jsou potravou i ježků, jezevců, vlků nebo krtků. Žížaly mají velkou regenerační schopnost. Když je nepřítel polapí, zůstane mu jen zadní část těla žížaly za opaskem (světlá, ztluštělá část v přední třetině těla, kde ústí četné žlázy). Opasek se nachází mezi 32. a 37. článkem. Konec těla žížale doroste. Pokud je ale přetržena přesně uprostřed, vždy zahyne.

Rozmnožování

Jsou to hermafrodité, mají tedy jak samičí, tak samčí pohlavní orgány. Ke svému oplození ale potřebují sperma druhého jedince kvůli odlišné genetické informaci. Páří se většinou za teplých letních nocí na zemském povrchu, kdy partnera přilákají svými pachovými signály. Leží podélně přitisknuti s hlavami na opačných koncích. Spojeni hlenem si vyměňují sperma. Po odloučení si každý odnese část hlenu, vylučovaného opaskem (clittellum), z něhož vznikne hlenový obal. Ten postupně klouže směrem k přední části a bere s sebou vajíčka, která jsou oplozena spermiemi ze semenných váčků ve chvíli, když nad nimi opasek prochází. Po opadnutí z těla žížaly se z něj vytvoří kokon (hlenové pouzdro), které obsahuje až dvacet vajíček. Z uzavřeného kokonu, který vydrží i v extrémně nepříznivém počasí, se většinou vylíhne jen jediná žížala.

Ochrana

Hojnost žížal v půdě je zárukou vysoké kvality půdy, neboť je provzdušněná, výživná a tím i úrodná. Zákonem není zvláště chráněna.


Zdroje:  Wikipedie