Že jsou psi citlivá stvoření, která umí dávat najevo i žal, o tom nepochybuje žádný jejich chovatel. Zajímavé při tom je, že zatímco u řady zvířat bylo prožívání žalu vědecky popsáno, odborná literatura se mu zrovna u psovitých příliš nevěnuje. Je to snad tím, že velké výzkumy zvířecího chování se často soustředily na chování v divočině. Složité aspekty psychiky našich zvířecích společníků poznáváme ale nejvíce až v posledních letech. Přitom zrovna žal a pocit ztráty je důležitý i pro pochopení zvířecího myšlení a vnímání reality a ostatních tvorů. 

Nově publikovanému výzkumem se zabývali vědci z Univerzity v Miláně pod vedením veterinářky Federicy Pirrone. Pomocí dotazníkového průzkumu u 426 chovatelů více psů, kterým jeden z nich uhynul, popsali silný výskyt projevů žalu u psích „pozůstalých“. 

Lidé vyplňovali anonymní dotazníky, které byly sestaveny na základě psychologických dotazníků k popisu chování. Podobné se používají i při veterinárních vědeckých bádáních u jiného zvířecího chování. Kromě samotných reakcí psa či psů, kteří prožili ztrátu kamaráda, se ale pozornost věnovala i vztahu člověka k jeho mazlíčkům. Důležité bylo i to, jak sám chovatel ztrátu prožil.  

Zkroušení, apatičtí a upínající se k lidem

Změny chování psů byly popsány u drtivé většiny z nich, v 86 procentech případů je lidé popsali jako zkroušené či více se upínající k lidem. Sedmašedesát procent lidí zaznamenalo větší touhu po pozornosti, 57 procent pozorovalo ztrátu zájmu o hry, 46 procent lidí zažilo na čas takřka apatii a pokles zájmu o všechny aktivity. Třicet pět procent chovatelů u svých psů vidělo zvýšenou potřebu spánku, stejné číslo odpovídalo častějším projevům strachu. Třicet procent pak ztratilo chuť k jídlu a projevovalo se častějším vytím či štěkáním.

Zajímavé při tom je, že roli statisticky v podstatě vůbec nehrálo to, jak dlouho spolu psi žili. Také asi u třetiny psů jejich chovatelé popsali vzájemný vztah mazlíčků jako napjatý, to se ale neprojevilo v míře prožívaného žalu. 

Vliv lidských emocí?

Vědci ale přiznávají jednu věc, která studii chybí: nebylo možné na základě takto postaveného průzkumu jednoznačně odpovědět na otázku, nakolik je psí žal ovlivněný tím lidským. V mnoha aspektech chování našich čtyřnohých přátel bylo prokazatelně dokázáno, že vliv člověka je značný. Psi mají skutečně tendenci napodobovat leccos, včetně přejímání emocí člověka. Víme, že to funguje u stresu, pro žal je proto potřeba s podobným přenosem také potřeba počítat. To ovšem nijak nesnižuje citlivost psí duše, jen to klade otázku, na co psi vlastně reagují především. 

Jak jsme uvedli, samo o sobě to není převratné zjištění. O emoční kapacitě psů se v komunitě milovníků těchto zvířat nepochybuje. Přesto se jedná o jeden z mála odborných výzkumů na toto téma, který otvírá cesty k dalšímu bádání. Až doposud se například veterinární péče relativně málo zabývala psychickou pomocí, kterou může pes potřebovat stejně jako člověk. Znovu a znovu si dokazujeme, že psí duše je mnohem složitější, než se dříve soudilo – a k tomu bohužel patří nejen aspekty radosti, ale i smutku.