Jak dlouho doprovází psi lidstvo, není jednoznačně jasné. Jde ale o unikátní pouto sahající desítky tisíc let daleko, do časů lovců a sběračů. S kočkami je to trochu jiné, v lidské společnosti žijí výrazně kratší dobu – což se nejspíš podepsalo na jejich o něco nezávislejší povaze. I tak ale délku existence kočky domácí nesmíme úplně podceňovat, pořád nás její počátky vrací hluboko do pravěku.

Předpokládalo se, že kočky mohly být ochočeny v prostředí prvních zemědělců. Tak se stalo, že asi před 10 tisíci lety v oblasti tzv. Úrodného půlměsíce, někde v povodí Eufratu a Tigridu, vzniklo jisté spojenectví mezi lidmi a malými šelmičkami. Největší nepřátelé zemědělců totiž byli hlodavci. Velká zvířata nakonec zaženete, hlodavci jsou ale schopní zcela zlikvidovat plody vaší těžké, zemědělské práce, a tím vás odsoudit k záhubě. Tito nepřátelé pravěkých rolníků ale byli zároveň vítanou kořistí koček. Pro oba druhy proto bylo více než výhodné navázat přátelství.

Mezopotámie jako kočičí pravlast 

Nová studie vědců z University of Missouri tuto teorii o původu koček nejen potvrzuje, ale hlavně pozoruhodným způsobem zpřesňuje. Badatelé se totiž na základě svých výzkumů domnívají, že Blízký východ je skutečně místem, kde došlo k domestikaci kočky, a odkud se pak v lidské společnosti rozšířily po celém světě. Jinými slovy, pravěká Mezopotámie je pravlastí všech koček domácích. To se liší například od koňů nebo ovcí, u kterých výzkumy naznačují, že k jejich ochočení došlo nezávisle na více místech planety.

Výzkum byl přitom postaven na co nejpřesnějších vědeckých datech – probíhal totiž na úrovni genetiky. Základem byla spolupráce odbornice na kočičí genetiku Leslie A. Lyonsové a profesora srovnávací medicíny Gilbreath-McLorna. Ti sesbírali DNA vzorky koček z celého světa, se zvláštním zřetelem na srovnání koček Evropy, Asie a Afriky s těmi přímo z oblasti Úrodného půlměsíce. Vědci přitom porovnávali na 200 markerů v genomu zvířat.

Jedněmi z těch DNA markerů byly tzv. mikrosatelity, což jsou části, které velmi rychle mutují, a nesou tak informace o současných kočičích populacích a vzniku moderních plemen za posledních několik stovek let. Současně bylo možné porovnat tyto rychle se měnící části DNA s tzv. polymorfismy nukleotidů, což jsou změny v genomu, které naznačují starší, tisíciletou genetickou historii druhu. Jinými slovy bylo možné díky přesnému mapování DNA začít vytvářet obraz evoluční historie kočky domácí.

Kočky jsou polodomestikované

Právě u zmiňovaných koňů, koz či skotu je v těchto stopách vidět, že současný druh nejspíše má předky z více „pravěkých zdrojů“ – k domestikaci divokých předchůdců těchto domácích zvířat docházelo na více místech Země. Kočky toto nemají, existují u nich ale značné rozdíly v recentních vrstvách genomu. Genetický „makeup“, jak to vědci nazývají, se u koček například západní Evropy a jihovýchodní Asie velmi liší. To je vidět i na tradičních plemenech. Základ, kořen vedoucí k prvním kočkám domácím, je ale stejný.

Výhoda je také v tom, že člověk kočky neproměnil tak dramaticky, jako třeba psy. Někteří odborníci je dokonce považují za polodomestikované – zdivočelá kočka se vrátí snadno k přirozenému způsobu života a lovu a dokáže většinou přežít. Řada psů, jakkoliv jsou to silná a odolná stvoření, by s tímto návratem do divočiny mohla mít problém.

Psa domácího člověk opravdu „vytvořil“ dlouhým šlechtěním pokračujícím po domestikaci. Je to proto, že pes měl mnohem širší využití, než kočka – některé linie byly určené k lovu, jiné jako pastýři, další pak přímo co by mazlíčci. Kočka byla lovec škůdců, což ostatně dělala dobře už ve své divoké formě, a později mazlíček. Kvůli tomuto je psích plemen mnohem víc – a výrazně pestřejších – než těch kočičích. Také je ale psí genom mnohem hůře srovnatelný, než je tomu u koček. Jejich DNA jsme šlechtěním proměnili během tisíců let výrazně méně.

Dědičné nemoci

Podobné výzkumy mají i praktické využití. Leslie A. Lyons se kočičí genetice věnuje třicet let, porovnávání DNA koček po celém světě jí tak například pomáhá mapovat dědičné choroby. Nástroje a metodika, které pomáhají pochopit genetickou podstatu řady poruch, jejich dědičnost, kumulování a změny, pak mohou pomoci nejen samotným kočkám, ale také i lidem.

Kočky totiž pro svou specifickou evoluční historii mohou posloužit jako biomedicinský model druhu, na kterém se dají pochopit obecné principy dědičnosti. Vědci z Lyonsina týmu už slaví úspěchy. V roce 2021 publikovali práci, podle které se díky jejich spolupráci s chovatelskými kluby podařilo od roku 2004 snížit o 38 procent výskyt dědičné polycystické nemoci ledvin u čistokrevných perských koček.

Pomocí obdobných metod genetiků se tak pomyslně otevírá okno nejen do minulosti kočičího druhu, ale i do jeho budoucnosti. Vědci čtoucí si v DNA koček poznávají dříve netušené věci o jejich pravěké minulosti (a díky tomu i o té naší). Přitom zároveň objevují principy, které pomáhají léčit a eliminovat dědičné choroby přenášející se napříč generacemi – a tím chrání i zdravou budoucnost našich mazlíčků.