V magazínu PNAS Akademie věd USA byla nedávno publikována společná studie archeologů z Pensylvánské státní univerzity a týmu chilských expertů. Ti zkoumali několik dávných lokalit z pouště Atacama, vesměs datovaných do rozmezí let 1100–1450 n. l. Při tom bylo nalezeno takřka 30 mumifikovaných těl papoušků, z nichž většina byla pohřbena na pohřebištích spolu s lidmi. 

Samozřejmě šlo o ptáky, kteří nepocházeli z regionu. Celkem šest identifikovaných druhů žilo pravděpodobně v prostoru Amazonie či na zalesněných svazích na druhé straně And. Do pouštních sídel se tak museli dostávat z poměrně velkých vzdáleností, obchodními cestami trvajícími dlouhé měsíce. Atacamští domorodci za ně mohli nabídnout například sůl či snad i měď.

Peří jako symbol společenského postavení

Nerozložená ptačí tělíčka pak mohla vypovídat o zacházeních s nimi a nebyl to moc hezký obrázek. Papoušci podle všeho nebyli chováni jako cenění mazlíčci, tedy alespoň ne většina z nalezených jedinců. Zdá se totiž, že byli především drženi jako zdroje barevného peří, bez velkých ohledů na jejich životní potřeby. 

Autoři studie upozorňují na celkový kontext: v oblasti And a v přilehlých regionech představovalo peří tropických ptáků jeden z výrazných symbolů ekonomického i společenského postavení. Slavnostní oděvy vládců, kněží i válečníků bývaly pestrobarevně zdobené právě peřím. To mělo tedy velkou hodnotu a existují doklady, že se s ním v regionu daleko od Amazonie obchodovalo již tisíce let před nyní diskutovaným nálezem. 

Některé z nalezených mumií papoušků v poušti Atacama. | zdroj: Capriles et al. PNAS/2021

Některé papouščí mumie naznačují, že jakmile ptáci dosáhli dospělosti a plného vybarvení, byli zbaveni peří a zabiti. U některých se dají najít stopy špatně zhojených zlomenin končetin či křídel – ať už jako důsledek nevhodného chovu, tak náročným dálkovým transportem pomocí karavan lam. Ne všichni jedinci ale byli v tak špatném stavu. Mezi necelenou třicítkou zkoumaných se našlo minimálně pět, u kterých lze sledovat péči srovnatelnou s dnešními chovateli: měli zastřihované drápky a zobáky v dobrém stavu. 

Součást lidských hrobů

Snad je tedy nejpřesnější obraz takový, že ano – papoušci byli dováženi na obrovskou vzdálenost jako ceněný zdroj barevného peří. Jejich ozdoba je tak od začátku odsuzovala k brzké smrti. Někteří z ptáků patrně po svém „únosu“ z Amazonie nikdy nepoznali dobré zacházení a sloužili v podstatě jako zdroje držené při životě, nikoliv však hýčkané. Zároveň ale snad někteří z tehdejších domorodců měli k papouškům vřelejší vztah a chovali se k nim více jako k mazlíčkům. Cena peří ale byla tak veliká, že ani těmto opečovávaným ptákům nebyl dlouhý život dopřán. 

Na druhou stranu, jenom „věci“ papoušci také nebyli. Vztah tehdejších domorodců k nim sice neodpovídá dnešním standardům, pořád je tu ale zajímavá otázka mumifikace a pohřbívání s lidmi. Ptačí tělíčka byla po smrti upravovaná cíleně – vykuchána přes kloaku, aby se nepoškodila a zavinutá do mnoha vrstev textilii, které spolu se suchým vzduchem zajistili vysušení a mumifikaci.

Papoušci pak zcela zjevně při pohřbech lidí sloužili nějakým účelům symbolickým či snad možná i rituálním. Doprovází lidské pohřby, někdy bývají v hrobech uložení s roztaženými křídly na hrudi mrtvého, či s cíleně otevřeným zobákem a vytaženým jazykem, jako by i po smrti křičeli či povídali. 

Přiznejme si, co už zaznělo – dnes bychom takové kořistění na papoušcích jednoznačně odsoudili. Detaily jejich nálezů jsou místy až bizarní. Dnešní vztah k papouškům má s tím pradávným jen málo společného. Zároveň je ale vidět, že tito nádherní tvorové byli součástí lidské kultury už před dávnými staletími.