Načítání obsahu, prosím počkejte

Mazlíček, který nebyl – a přeci se stal nesmrtelným

Mazlíček, který nebyl – a přeci se stal nesmrtelným Vergilius s Horacem a Variem | zdroj: Profimedia.cz

Slavné osobnosti mají často slabost pro zvláštní mazlíčky, jak už čtenáři Moulíka jistě vědí. Dnešní příběh je tak trochu jiný, protože se týká mazlíčka, který asi nikdy neexistoval. Přitom ale zanechal v literatuře a kultuře relativně výraznou stopu.

Básník Vergilius patřil mezi největší literáty, jaké kdy Římská říše zrodila. Zájem o jeho díla a o latinu zlatého věku byl jedním z katalyzátorů evropské renesance. Kromě rozborů jeho díla a adorací jeho osobnosti se ale objevují také zprávy, které nás informují o neobvyklém mazlíčku, kterého měl mít: Vergilius prý měl milovanou mouchu!

Existuje tak příběh, který popisuje, kterak Vergilius své mouše vystrojil slavnostní pohřeb. Vergilius prý vynaložil neuvěřitelných 800 000 sesterciů k pohřbu, kdy na konci byla moucha uložena do honosného mauzolea, ženy plakaly, pohřební dary se leskly zlatem, smuteční kapela sehrála lamentace. Sám Vergilius pak přednesl funerální verše své bzučivé přítelkyni.

Objevily se výklady, které tuto historku interpretují jako básníkovu výstřední zálibu v neobvyklém mazlíčkovi. Jiní autoři to vysvětlují tak, že chytrý Vergilius se vybudováním mauzolea s pohřebním kamenem chtěl vyhnout státním konfiskacím pozemků, které se nesměli dotknout míst s mohylami. Buď jak buď, příběh o Vergiliovi a mouše se opakovaně objevuje v literatuře.

Zrodila se legenda

Problém je, že když se jde na dřeň antických spisů, o ničem takovém se v nich nehovoří. Příběh o Vergiliovi a jeho milované mouše se najednou pod kritickým pohledem stává novověkým mýtem, vzniklým snad někdy ve středověku. Proč bychom mu tedy měli věnovat pozornost? Protože lidé CHTĚLI věřit tomu, že velký duch miloval malou mouchu. Symbolické a dojemné zároveň. Navíc se s vyobrazením Vergilia a mouchy můžeme často setkat.

Věc má dokonce ještě další dimenze, kdy není jasné, co bylo dřív: zda příběh o pohřbu, či zda spojení Vergilia s mouchou obecně. Už během pozdní antiky, a ve středověku obzvlášť, totiž Vergilius žil jakýmsi druhým životem. Dle svého posledního přání byl uložen do hrobky v dnešní Neapoli. Z ní se ještě během starověku stalo poutní místo se svatyní.

Ve středověku se pak o Vergiliovi šířily nepravdivé zvěsti, které jej nakonec přetvořily do podoby jakéhosi ducha, který střeží svoji Neapol. Historky jej líčily jako mocného kouzelníka a zaříkávače, znalce tajemství světa a vesmíru. V podstatě až do renesance jej nikdo nevnímal jako spisovatele.

Jako kočka čarodějnic

Proč to ale všechno vykládáme? Protože v onom nepřehledném klubku středověkých báchorek a mýtů se znovu a znovu po Vergiliově boku objevuje moucha. Měla být jeho magickým familiárem, společníkem podobným kočkám čarodějnic. Tento vybájený Vergilius díky ní vytvořil bronzovou sochu půlmetrové mouchy, kterou očaroval tak, že umístěná na brány odháněla všechnu hmyzí havěť z města. Pomocí své mouchy odčaroval mor. Moucha mu nosila zprávy mrtvých z podsvětí a on podle nich věštil.

Máme tak před sebou působivý příběh literáta, který během svého reálného života nejspíš nikdy žádnou mouchu neměl. To ovšem nezabránilo tomu, aby ve svém druhém, nesmrtelném životě v historkách a příbězích tuto společnici získal. Lidská představivost pak tohoto drobného a jinak obtížného tvora povýšila do role důvěrnice velkého génia. 

Zdroje:  vlastní

Nejnovější články