Želvovinové zbarvení získalo svůj název podle toho, že připomíná barvu některých želvích druhů. Míchá se v něm „černá“ a „červená“ zvláštním způsobem, který jako by přecházel od jednolitých znaků k mourování. Uvozovky jsou na místě, odborníci sice používají tyto termíny, ve skutečnosti barva černá zahrnuje škálu od hnědé, přes šedou a modrou až po černou, červená zase odstíny od žluté přes oranžovou až po řečenou narudlou. Někdy to vše doplňují ještě bílé znaky. Objevuje se u běžných krátkosrstých koček evropských i amerických, relativně častý výskyt má třeba u plemene maine coon, dá se ale najít i jinde. 

Z hlediska genetiky jde přitom o pozoruhodný jev. Želvovinové zbarvení totiž vzniká poměrně složitou kombinací genů a jen v 1 případě ze 3000 se objevuje u samců, kteří navíc bývají obvykle neplodní. Je to tedy ozdoba kočičích dam a slečen. Navíc nejde jen o barvu srsti, zvláštní skvrny mají tyto kočky i na kůži či bříškách pacek. 

Jak jsme naznačili, mezi chovateli želvovinových koček se traduje, že tyto krásky mají zvláštní povahu. Obzvlášť ve Velké Británii či v USA je tato představa tak zakořeněná, že se dokonce používá slovní hříčka „tortitude“ - spojení slov tortoise (želvovina) a attitude (povaha).

Pyšná princezna

A jaká by tato specifická povaha tortituda měla být? Překvapivě ne úplně příjemná – kombinace jisté výstřednosti, sebestřednosti a protivnosti, doplněná o hlučnost a poutání pozornosti. Něco mezi namyšlenou královnou a mazlíčkem, který se sice pomazlit nechá, ale za to chce být obdivován a hýčkán. Přesto mají želvovinové kočky své oddané milovníky, kteří údajnou zvláštní povahu berou jako jistý punc výjimečnosti. 

Samozřejmě, bavíme se o milionech různých jedinců, a tak není možné, aby všechny želvovinové kočky měly povahu stejnou. Křivdili bychom tím jejich originalitě a individuálním povahám. Pověsti o specifické povaze těchto elegantních dam jsou ale tak rozšířené, že se na ně blíže podívali i vědci. V roce 2016 tak probíhal výzkum na veterinární katedře University of California. Badatelé při něm sestavili dotazník pro 1200 majitelů koček mapující, jak tito lidé vnímají chování a povahy svých mazlíčků.

Ukázalo se, že lidé žijící s želvovinovými kočkami (ale stejně také s tříbarevnými „calico“, které také mají specifický genetický základ své barvy) vykazovali statisticky měřitelnou odchylku. Jako by se shodovali v tom, že jejich mazlíčci jsou o něco více expresivní, panovační, možná snad i agresivní. 

Vědci v reakci na svá zjištění poukazovali na potřebu dalšího zkoumání na genetické úrovni. Je totiž možné, že všechny anekdotické příběhy o panovačných želvovinových kočkách mají reálný základ. Tito mazlíčci totiž mají napříč plemeny podobnou stavbu chromozomů, a tak je klidně možné, že jejich geny neovlivňují jen barvu, ale i povahu.

Stejně tak lze ale namítat, že přání bývá otcem myšlenky. Fenomén „tortitude“ je například v prostředí USA opravdu velmi zakořeněný, proto mohl být výsledek dotazníku ovlivněn tím, že majitelé želvovinových koček zkrátka podvědomě u svých mazlíčků hledali předpokládanou povahu. 

Ať je to jak chce, želvovinové kočky si v jistých kruzích nadále zachovávají svou pověst výjimečnosti. Patří k hvězdám kočičích přehlídek, v některých regionech Ameriky i Asie se říká, že nosí štěstí a peníze. A pokud snad existuje zvláštní povaha těchto tvorů, tak to jen dokazuje, že tyto dámy o své výjimečnosti dobře vědí.