Načítání obsahu, prosím počkejte

Korejský jindo - věrný přítel s nezkrotnou duší

22. 1. 2021 – 11:45
0
Korejský jindo - věrný přítel s nezkrotnou duší Mohutnější forma psa jindo na korejském venkově. | zdroj: pdjch66@Pixabay.com

Jedním ze psích plemen, které jsou v Evropě takřka neznámé, je jindo, který pochází z Jižní Koreje. Ve své domovině je to respektovaný a ctěný pes, který má sice problémy poslouchat příkazy, za to je proslulý věrností. Minulost jinda je zastřená tajemstvím, přesto je chápán jako staré, tradiční plemeno a dokonce je chráněn na úrovni kulturní "památky".

Jméno plemene se korejsky správně čte "čindos ga", tedy "čindský pes". Ačkoliv má čeština svá pravidla pro transkripci asijských jazyků, přesto se vžil spíše anglický přepis – jindo. Jméno psům dal jihokorejský ostrov Čindo. Neexistují žádné písemné záznamy o jejich historii, přesto se odborníci shodují, že se v izolaci na Čindu plemeno dlouho vyvíjelo do své svébytné podoby.

Jedna z často skloňovaných teorií říká, že by mohlo jít o křížence místních psů se psy mongolské invazní armády, která ve třináctém století vtrhla do Koreje. Testy DNA ukázaly, že jindo a jiné chráněné korejské plemeno, zvané donggyeongi, měli společného předka až před 900 lety.

Tradiční využití psů bylo jako hlídačů stád a hlavně lovců, v kteréžto roli jsou dodnes v Koreji vyhlášení. Obvykle lovili vysokou zvěř a kance, pro jejich příslovečnou statečnost ale existuje pověst (nepotvrzená historickými prameny), že jindoové lovili i sibiřské tygry. Opakující se historka či anekdota, která zrcadlí pověst těchto psů, také popisuje, kterak jindo ráno budí svého pána a vede ho do lesa k jelenovi, kterého si v noci jen tak pro zábavu sám ulovil.

Nesmí ze země

Že jde o plemeno staré a tradiční potvrdila jihokorejská vláda už v roce 1962, kdy nad psy vyhlásila zákonnou ochranu a označila je za 53. položku v seznamu "přírodních památek" Koreje. Tato nařízení sice na jednu stranu chrání plemeno před míšením a dohlíží na jeho harmonický rozvoj, zabránila ale zároveň jeho většímu rozšíření.

Kvůli korejským zákonům je totiž velmi obtížné čistokrevné jindu vyvézt ze země. Na Západ se dostali v podstatě až v 21. století díky diplomatickým darům a několika váženým korejským imigrantům. V Evropě je dnes registrováno jen pár kusů ve Francii, 25 ve Spojeném království a donedávna pouzí dva psi v USA.

Neposlušný, ale hodný

Korejský jindo je typickým zástupcem asijských psů podobných špicům. V jeho vzhledu najdete ozvuky dobře známých japonských plemen, stejně jako "liščích" tváří typických pro špice obecně. Je to středně větší pes, dorůstající až 55 cm a váhy 23 kg. Fenky bývají menší a s hranatější hlavou, takže se někdy dají rozlišit na pohled.

Tradičně se rozlišují dvě varianty těla: tonggol, který je svalnatější a podsaditější a hudu s méně vyklenutým hrudníkem a elegantnější figurou. Hlava jindo je "špicovitá", s postavenýma trojúhelníkovýma ušima a protaženějším čumákem. Ocas často nosí zatočený nahoru. Jindo má kratší dvouvrstvou srst s podsadou, která dobře izoluje. Standard plemene rozlišuje pět barev: bílá (zahrnuje i krémovou a světle béžovou), zlatavou, šedou, černou s hnědými znaky a pruhovanou "tygří".

Chundung Zlatá varianta jindo | zdroj: commons.wikimedia.org (autor LIM In-Hak)

Jak už jsme naznačili, jindové mají v Koreji dvojakou pověst: Na jednu stranu jsou vyhlášení pro svou věrnost a oddanost. V Koreji se traduje řada příběhů s typickou osnovou "pes se vrátil stovky kilometrů", případně "pes roky čekal na ztraceného pána". Zároveň ale mají nezkrotnou duši, která se špatně učí poslouchat.

Při výcviku si obvykle v rodině vyberou jednu dominantní osobu, jejíž povely občas poslechnou, ostatní lidi pak okázale ignorují. V roce 2009 se korejská policie zabývala otázkou, zda z jindů nerekrutovat služební psy, nakonec ale vyšla zpráva, která konstatuje, že jsou pro toto naprosto nevhodní.

Z čeho tedy plyne jejich popularita? Je to jistá oduševnělost, vitalita a radost ze života. Typický jindo možná neposlouchá, ale není to zlý pes. Je hravý, dobrosrdečný a vždy překypující energií. Navíc i jako lovci jsou prý dodnes v Koreji nepřekonatelní. Je to zkrátka milující zvíře, které ale potřebuje trpělivého pána, velký dvůr a nízký plot, který lze přeskočit a není potřeba jej bořit pokaždé, když se rozhodne si v noci vyrazit do lesa na jeleny.

Zdroje:  Vlastní

Nejnovější články