Pískomilové (Meriones) jsou jedním z rodů širší čeledi pískomilové (ano, aby se v tom dalo "dobře" vyznat, rod i podčeleď se česky nazývají stejně… nicméně latinsky je řeč o Gerbilinae). Ti spadají do velké čeledi myšovitých – máme tedy co dělat s početnou rodinou hlodavců.

Společným rysem pískomilů je jejich podobnost myším, byť příbuzensky mají blízko ke křečkům a tarbíkům. Původní domovinou většiny druhů pískomilů je Čína a Mongolsko, jejich příbuzné najdeme například i v Africe. Původní přírodní pískomilové mají kožíšek hnědozlatý, domácí varianty ale zasahují spektrum od černé, krémové a stříbrné, až po čistě zlatou, bílou či černobílou.

Obecně jsou to nenároční hlodavci, navíc krásní na pohled, takže není žádný div, že se vedle křečků a morčat stali jedněmi z nejpopulárnějších drobných mazlíčků. Nejčastěji chovaným druhem je asi pískomil mongolský, když tedy budeme mluvit o chovu obecně, máme na mysli jej. V přírodě obývá stepi a polopouště Mongolska a svým habitatem tak dostává svému jménu.

Jde vlastně o zvířátko dosti odolné, zvyklé na značné výkyvy teplot během roku – mongolská léta jsou velmi horká, zato zimy suché a mimořádně mrazivé. Když tedy řekneme pískomil, nepředstavujme si nějakého plážového povaleče, ale spíše ošlehaného veterána polopouště.

Prvních dvacet párů

Zajímavé je, že oblíbenými mazlíčky se vlastně stali relativně nedávno. Teprve v roce 1954 se dozvídáme o prvních 20 párech v USA, které ale byly do země transportovány pro vědecké testování. Inu, taková byla doba – po určitý čas patřili pískomilové mezi jedny z nejčastějších subjektů vědeckých experimentů. Dnes už tomu tak ale naštěstí není. Nicméně se ukázalo, že pískomil se mimořádně dobře množí, a tak se uvádí, že v podstatě celá dnešní zdomácnělá populace pískomilů pochází od oněch prvních 20 párů.

Jak jsme řekli, pískomil je vzezřením podobný myším – a přeci to myš není. Co ho odliší na první pohled, je jeho dlouhý, hedvábný ocásek zakončený bohatou chocholkou. Pískomilové měří 8 až 12 cm co do délky těla, ocas může být stejně tak dlouhý. Nemají ho jen pro parádu, jednou z mimořádných pískomilích vlastností je to, že velmi dobře skáčou až 50 cm vysoko. U takového skoku mu pak ocásek slouží jako kormidlo i stabilizátor.

Navíc má i podobnou funkci jako u ještěrek – v případě nebezpečí či lapení se strhne kůže na konci ocasu a pískomil se může uvolnit z dravčího sevření. Jen mu, na rozdíl od ještěrek, už nedoroste. Koneček ocasu vyschne a nakonec se zaoblí – pískomil tím ale navždy přijde o svou chocholku. Zachrání si život, ale už nikdy nemůže tak dobře skákat.

V přírodě jsou to sociální zvířata, která si budují rozvětvený systém propojených nor a žijí v nich ve složitém, hierarchickém uspořádání. Pokud tedy nemůžete trávit se svým pískomilem 24 hodin denně, bylo by skoro týráním mu nepořídit alespoň jednoho kamaráda. O pořízení pískomila a zařízení klece ale více někdy příště.