Tradice říká, že podobné typy psů byly na Balkáně chovány už ve starověku. Současné plemeno baraků se ale formovalo od 18. či 19. století. Udává se, že vzniklo křížením srbských honičů, bosenských foxhoundů a dalších místních psů, definitivní vzhled byl dotvořen asi ke konci 19. století přikřížením italského spinone. Balkánští lovci sledovali záměr vytvořit efektivního a odolného psa, který by byl výborným honičem a barvářem, tedy psem schopným perfektně sledovat stopu zvěře.

Tvrdé podmínky Balkánu vytvořily mimořádně odolného psa, který vynikal při lovu černé i vysoké zvěře. Světové války počtem psů tolik nezamávaly, v roce 1965 se dokonce bosenský hrubosrstý honič pod jménem „ilyrský honič“ dočkal mezinárodního uznání asociace FCI. Toto jméno bylo na současné označení později změněno proto, aby nebylo pochyb, z které části Jugoslávie zvíře pochází.

Právě rozpad Jugoslávie byl pak tragický pro řadu domácích plemen, kdy počty psů radikálně klesly. Zatímco například plemena istrijského hrubosrstého i hladkosrstého honiče dodnes krizi nepřekonaly a potácejí se na pokraji vyhynutí, počty baraků se přeci jen podařilo stabilizovat. V ČR je pak chován asi od prvního desetiletí nového století.

Honič fixovaný a svou rodinu

Je to středně velký, silný pes, který dorůstá výšky 46–56 cm při ideální hmotnosti 16–24 kg. Má mírně obdélný rozměr s výraznějším prohnutím zad. Standard udává, že by délka těla měla být asi o desetinu větší než výška, čímž se plemeno liší od jiných balkánských honičů, kteří mají spíše kratší nohy.

Čenich je poměrně krátký, ale široký a výrazný, na hlavě jsou spíše menší svěšené uši. Zřetelné nadočnicové oblouky dávají psovi přívětivý výraz. Typické vzezření ale přináší především jeho velmi hrubá, rozježená srst. Ta je dvouvrstvá a ideálně chrání před nepříznivým počasím. Zbarvený bývá červeno-šedě, červeno-žlutě či barvu „rex“ podobnou německým ovčákům.

Barakové jsou přátelští a milí psi, kteří se cítí dobře v roli společníků a rodinných mazlíčků. Zachovávají si ale jistou nezávislost typickou pro lovecká plemena, která se ovšem týká hlavně samostatné práce. Udává se, že oproti jiným honičům se u něj častěji objevuje silná fixace na rodinu či chovatele, barak proto může trpět separační úzkostí.

Je to velmi aktivní pes, který se cítí výborně v terénu a miluje fyzickou aktivitu. Pořád se ve své domovině široce užívá jako zvíře lovecké, výše uvedený popis ale naznačuje, že je to i stále oblíbenější mazlíček. Právě jako psí společníky je potkáváme i u nás. Bosenský hrubosrstý honič je tak psem, kterého sice drsné prostředí Balkánu učinilo odolným a vytrvalým, zároveň ale nejde o nijak chladného či odtažitého psa – naopak je to tvor dokonale milující své lidské přátele.