Průměrný věk dožití psů je poměrně důležité téma pro řadu chovatelů. Příroda našim čtyřnohým přátelům nadělila oproti lidem krátký život, přitom ale citovou vazbu k nim máme často jako k členům rodiny. Délku života ovlivňuje celá myriáda navzájem provázaných faktorů, z nichž některé ovlivnit můžeme, například péči o zdraví či o dobrý životní styl zvířete, jiné jsou ale dány od přírody. Vedle individuálního stavu psa nebo vrozených vad sem patří typ plemene. Plemeno psa totiž ovlivňuje nejen jeho fyzické vlastnosti – a tedy i zdraví těla – ale souvisí i s genetikou.  

Předpokládaný věk dožití samozřejmě není garancí toho, že zvířeti skutečně bude dáno přesně tolik let. Jako jistý klíč ale posloužit může. Nově publikovaná práce se sice věnuje výhradně psům Velké Británie, tato země ale není natolik jiná, aby se zdejší závěry nedaly vztáhnout na psí populaci celé Evropy. 

Nejrozšířenější plemena

Výzkum pracoval se zvěrolékařskými záznamy 30 563 psů, kteří uhynuli mezi lety 2016 až 2020. Umožněn byl díky systému VetCompass, který sjednocuje do společné databáze anonymizovaná data od takřka všech veterinárních ordinací ve Velké Británii. I díky tomu mohou v této zemi vznikat nebývale přesné statistické údaje o zdraví mazlíčků. Pro konečné výsledky pracovali autoři práce s 18 nejvíce rozšířenými psími plemeny a kategorií kříženců. Ne snad, že by ta vzácnější nestála za pozornost, ale čím větší je počet jedinců, tím přesnější je statistika.  

Předpokládaná doba dožití se pak počítala ne prostým zprůměrováním věku, ale vytvořením tabulek životních fází jednotlivých plemen. V podstatě jde o to, že zvíře má v určitou fázi života nějakou statistickou pravděpodobnost, jak vysokého věku se dožije. Jestliže tak větší procento buldočků umírá předčasně, pak má pes tohoto plemene ve věku 0 let pravděpodobnost dožití výrazně nižší, než je tomu u statisticky zdravějších plemen.  

Tímto úhlem pohledu jsou rozdíly mezi plemeny opravdu markantní. Zopakujme, že čísla díky přístupu při výpočtu zrcadlí celkové zdraví daných větví psího druhu. Nikoliv to, že psi konkrétního plemene hromadně hynou při dosažení vypočítaného předpokládaného věku. Naopak, když se pes přesune do další kategorie, znamená to, že překonal obtíže, které zvyšují úmrtnost plemene v mladším věku, a lze čekat, že se mu předpokládaná doba dožití prodlouží.  

Třináct let versus pět let

Nejlépe ze všech si vedlo plemeno Jack Russell teriér, které mělo ve chvíli narození očekávaný věk dožití 12,72 let. Velmi podobně pak dopadli teriér jorkširský s 12,54 roky a špringršpaněl s 11,92 lety. V kontrastu s tím stojí francouzští buldočci, kteří ve chvíli narození mají nejpravděpodobnější věk dožití pouhých 4,53 let. To je dokonce o tři roky méně, než jiná ne příliš zdravá „plochonosá“ plemena, jako jsou mopsi (7,65 let) či anglický buldok (7,39 let). Příčina je bohužel v tomto případě jasná a odborníci na ni upozorňují už dlouho: tzv. brachylocefaličtí se začínají jevit jako slepá ulička šlechtění, neboť psi se splácnutou obličejovou částí trpí mimořádným počtem chorob vrozených i získaných svou anatomií. 

Pokud by se vzali psi jako jeden celek, pak jejich předpokládaný věk dožití činil 11,1 let, přičemž u samců je to asi o čtyři měsíce méně než u fen. Psi kastrovaní jsou na tom o něco lépe (11,98 feny, 11,49 psi), než nekastrovaní (10,5 feny, 10,58 psi). Autoři práce si ale nejsou jistí, jak tato data interpretovat. Nemusí totiž nutně znamenat, že kastrace je pozitivním faktorem na věk dožití. Možné je i to, že kastrovaní jedinci mají chovatele, kteří věnují průměrně větší pozornost psímu zdraví a jsou ochotní za péči více platit. 

Znovu zopakujme, studie hovoří o statistice. V populaci existuje opravdu velké množství psích rekordmanů, jejichž reálný věk dalece přesahuje nahoře uvedená čísla. Jiní jedinci ale nevyhnutelně statistiku stahují dolů. Podobné studie tak člověku neřeknou, co konkrétně čeká jeho mazlíčka. Mohou mu ale poskytnou vodítko, co asi může od svého psa čekat a s jakou mírou nemocnosti se třeba může potýkat.