Kosti jsou kryté vyživovaným tkáňovým obalem zvaným okostice. Hypertrofická osteopatie vzniká tehdy, když se okosticemi šíří abnormální růst, obvykle nastartovaný nějakým jiným zdravotním problémem. Nejčastěji k němu dochází na tlapkách, odkud se šíří do dlouhých kostí nohou. Pejskovi pak otečou končetiny, skoro jako by se mu zvětšily kosti, často všech čtyř nohou naráz.

Hypertrofická osteopatie začíná obvykle narušením nervových signálů spojených s vyživováním okostice. Tkáně nefungují správně, jsou vyživovány nadmíru, a tím se spouští abnormální růst. Jak jsme uvedli, přesná příčina vzniku osteopatie není úplně jasná. Narušení běžné činnosti organismu je ale spojeno s nějakou další příčinou, osteopatie je v podstatě sekundární choroba, která může doprovázet některé infekce, nádory, či disfunkce dýchací nebo nervové soustavy.

Pokud se nezačne řešit včas, může velmi negativně ovlivnit kvalitu života psa a skončit i fatálně. Zároveň mohou existovat mírnější formy, které ale de facto varují před závažnější primární příčinou. Lehká hypertrofická osteopatie tak může souviset například se závažným rakovinným bujením v těle. Právě plicní nádor je jednou z nejčastějších příčin vzniku osteopatie. Jedna z modelových studií osteopatie byla pak prováděna na psovi, který trpěl rakovinným bujením v játrech. Známé jsou ale i případy, kdy tělo tímto způsobem zareagovalo až na chirurgické odstranění nádoru či například amputaci. Popsány jsou vzácněji i stavy, kdy hypertrofickou osteopatii vyvolávala například vrozená disfunkce srdce či nějaká chronicky se vracející infekce.

Včasné odhalení

Klíčové je rozpoznat symptomy včas. Osteopatie je ale zákeřná v tom, že může zprvu nápadně připomínat počínající artrózu. Rozhodně by ale chovatel měl dávat pozor na souběh různých projevů řeči těla a nepodceňovat návštěvu veterináře. Pes trpící osteopatii se tak může projevovat letargicky, bránit se pohybu, kulhat či dávat najevo bolest při chůzi. Také si můžeme všimnout nechutenství, ztráty hmotnosti, někdy kvůli změnám v těle i kašle, či dokonce i krvi v moči.

Nejzásadnějším projevem jsou pak otoky končetin, které v těžkých či pokročilých fázích mohou být velmi výrazné. Zjednodušeně platí, že pokud si zlomíme kost, tak to, co nás bolí, je potrhaná okostice. Pokud tato tkáň prochází chorobným růstem, dovedeme si u těžkých případů jistě představit, jak špatně to zvíře snáší.

Je-li hypertrofická osteopatie zachycena v rané fázi, výrazně to zvyšuje šanci na rychlou a úspěšnou léčbu. Ta probíhá několika metodami: veterinář se musí v prvé řadě pokusit odhalit primární příčinu, řada rakovinných nádorů se dá díky brzkému odhalení řešit, přítomnost osteopatie proto může paradoxně dobře posloužit jako indikátor.

Pokud jsou na vině nádory, může se přistoupit k chirurgickému odstranění. Při napadení infekcemi pak může antibakteriální nebo antifungální medikace pomoci léčit jak primární příčinu, tak osteopatii. V některých případech se dá využít i metoda vagotomie, tedy přetnutí tzv. bloudivého nervu, což vede k zamezení vadných nervových vzruchů. Ve většině případů je pak ještě nutné psovi pomáhat léky proti bolesti.

Při léčbě a rekonvalescenci je potřeba věnovat zvířeti zvýšenou pozornost. Každá změna k lepšímu nebo horšímu může být důležitá, veterinář by měl mít dobrou představu o všem, čím mazlíček prochází. Existují bohužel i případy recidivy, kdy se zdánlivě vyléčená osteopatie vrátila. Po zkušenostech s touto chorobou se ale dá předpokládat, že bude chovatel obzvlášť citlivý na každý náznak otoků nebo kulhání.