Varovat by nás mělo jakékoliv kulhání, našlapování na jednu nohu či nesouměrná chůze. Stejně tak si můžeme všimnout, že si pes tlapku snaží neustále olizovat. Při prohlídce nožky si pak můžeme všimnout, že má mazlíček chodidlo oteklé. Na vině je nejčastěji poranění a z něj vzešlý zánět. Cizí předmět zapíchnutý do kůže či zaseklý mezi prsty, hmyzí kousance, noha odřená či pořezaná, zlomené drápy – to všechno jsou možnosti, jak může pes k oteklým packám přijít. Podceňovat nesmíme ani vliv počasí – kůže oslabená solí a mrazem v zimě, či horkým betonem v létě je branou různým infekcím a podrážděním.

Pokud zjistíme, že pes skutečně špatně našlapuje, musíme mu packu okamžitě prohlédnout. Při nalezení cizího předmětu bychom se měli pokusit jej vytáhnout. Jsou ale situace, které se už v této fázi neobejdou bez zvěrolékařské pomoci. Existují dokonce případy, kdy se i obyčejná travní osina zapíchla mazlíčkovi mezi prsty tak nešťastně, že byl potřeba chirurgický zákrok. K otokům totiž může dojít až po tom, co předmět v tlapce zarostl. Naštěstí je ale drtivá většina příčin obyčejných otoků poměrně banální a řešitelná.

První pomoc 

Psovi bychom měli zabránit v tom, aby si packu olizoval – tato instinktivní činnost většinou věc jenom zkomplikuje. Jako první pomoc se doporučuje nějaké tišení, řadě chovatelů se osvědčilo namáčet zvířeti packu do lázně epsonské soli, která se jako kosmetická záležitost prodává ve většině drogérií. Jiné domácí doporučení hovoří o výluhu heřmánku.

Další variantou je pak chlazení, ovšem bez přímého dotyku ledu. Vždy je ale lepší navštívit po první pomoci veterináře, obzvlášť pokud se otok rychle neztrácí nebo pokud zvíře i po splasknutí dál kulhá. Domácí léčbu bez doporučení zvěrolékaře bychom měli brát jen jako první pomoc.

Antibiotika 

V závažnějších případech může být za otokem například zánět mazových žláz, silná alergická reakce nebo nějaké neviděné, ostřejší zranění. Léčba samotná je pak cílená – zvěrolékař většinou kvůli infekcím aplikuje antibiotické tablety či masti, jistou hrozbou jsou i plísně, kterým brání antimykotika. Samozřejmostí je ošetření rány, v některých případech bohužel musí pejsek dostat límec.

Udává se, že některá plemena jsou k zánětům geneticky náchylnější, obecně ale asi platí, že stoprocentní prevence neexistuje pro žádného psa. Snad jen základní opatrnost při procházkách, vyhýbání se rozpáleným či posoleným povrchům, důležité jsou také rutinní kontroly tlapek při každém návratu zvenku.