Načítání obsahu, prosím počkejte

Vědci zjistili, že pestrost psí srsti určila evoluce, nikoliv šlechtění

18. 8. 2021 – 10:37
0
Vědci zjistili, že pestrost psí srsti určila evoluce, nikoliv šlechtění I barva srsti moderních plemen sahá geneticky do hlubokého pravěku. | zdroj: Pixabay

Člověk a pes žijí po spolu desítky tisíc let a díky chovu se tento druh rozdělil do mnoha a mnoha plemen různých tvarů a velikostí. Součástí této plemenné pestrosti je i pestrost srstí, ať už je řeč o typech či barvách. Mezinárodní tým genetiků a veterinářů, pod vedením Daniky Bannasch z kalifornské univerzity, nyní přichází se zajímavou studií na toto téma. Badatelé totiž dospěli k závěru, že rozmanitost psích barev není ve svém základu dána cíleným šlechtěním, ale že jejím tvůrcem je evoluce a přirozený výběr. Práce byla publikována v magazínu Nature Ecology & Evolution.

Až doposud se opravdu mělo za to, že široká diverzita psích kožichů je výsledkem tisíciletí lidmi řízeného selektivního množení. Tedy procesu, který mimoděk vytvořil tak rozdílná psí plemena. Moderní analýza psů současných, pravěkých a také vlků ale ukazuje, že jsme lidský vliv v tomto směru asi přecenili. Vědci totiž zjistili, že genetický základ pro pestrost psí srsti vznikl před více než 10000 lety díky evoluci. 

Autoři studie dokonce trochu v nadsázce říkají, že některé genetické rozdíly mezi variantami psí srsti se začaly utvářet “ještě dříve, než se psi stali psy.” Tedy že alespoň některé barevné vzorce předcházejí dokonce vzniku vlka a sahají do doby společného divokého předka vlka a psa. Studie, která se původně měla zabývat spíše genetickou historií psích variant se tak stala prací popisující mnohem šířeji psí evoluci, než se zprvu počítalo.  

Divoké barvy

Hlavním hrdinou výzkumu se stal tzv. ASIP gen, což je gen, jehož dva klíčové regulátory určují posun barvy srsti od tzv. agouti (česky někdy překládáno jako “divoká” - jde o stav, kdy jeden chlup nese dvě různé barvy, což vytváří srst jako známe například u zajíců) k odstínům žluté, která se ale může jevit i béžovou či bílou, či naopak do tmavých barev. Modulátory ASIP genu tedy vytvářejí pět základních barev, které jsou základem zbarvení psí srsti a jejichž další kombinace vytváří další barvy. Je to tzv. dominantní žlutá, špinavá žlutá, divoká (agouti), černé sedlo a černá záda. Poslední dva názvy ukazují, že gen kromě zbarvení řídí i rozmístění pigmentace.  

Zajímavé přitom bylo, že ASIP gen se u současných vlků našel ve stejné formě, jako u současných psů. Tedy se musel utvářet ještě u jejich společného předka. Šlo přitom o variantu, která umožňuje vznik šedého či “kropenatého” zbarvení psí srsti, která se ale u vlků příliš často neobjevuje. Stejné shody genů srsti se ale našly i při srovnání psů a vlků pravěkých, jejichž datace se pohybovala od doby před 4000 od 35000 lety. Genetické analýzy ukazují, že modulátory ASIP genů byly ve psím DNA zapsané už v době, kdy začala jejich domestikace – tedy před 14 000 až 30 000 lety (vědci se neshodnou, kdy tento proces vlastně započal). 

Pes není papoušek

Zdá se, že nastavení možných variant srsti se utvářelo v mnohem starší době, než se čekalo pod vlivem evoluce. ASIP gen se modifikoval podle toho, jak se psovitá šelma předcházející psům a vlkům přizpůsobovala při své vývoji prostředí. Šlo především o posun ke světlým barvám, který byl evoluční výhodou v končinách Evropy svírané dobou ledovou. Genetické mapy ale ukazují, že vznik tohoto genu společného psům a vlkům mohl započít už před více než 2 miliony let.  

Hodně zjednodušeně – ale zároveň trochu vtipně – tak vědci shrnuli své poznatky takto: Vlci a divocí nedomestikovaní psi měli od svého společného předka stejný genetický rámec či vzorec, který určoval jejich zbarvení. Vlčí barevnost určuje evoluce, a tedy polární vlci jsou bílí, jižněji žijící jedinci šedočerní a podobně. Jinak zbarvení jedinci nemohou dobře přežít. U divokých psů to bylo podobně – dokud člověk dvěma miliony let evoluce připravenou stavbu nevzal a nezačal na ní divoce řádit podle svých představ o cílené podobě šlechtěných psů. Pořád se ale pohyboval v už nachystaném genetickém prostředí. To je vlastně úplně jiný případ, než vznik nových zbarvení např. papoušků, u kterých člověk cíleně udržuje “nepřirozené” nově vzniklé barevné mutace. Člověk psa, svého nejlepšího přítele, oproti přírodnímu stavu přetvořil k nepoznání. Dílky skládačky měl ale evolučně nachystané mnohem pestřeji, než se dříve zdálo. 

Zdroje:  Vlastní , nature.com

Nejnovější články