Za tvůrkyni plemene je považována Švýcarka Imelda Angehrnová, v chovatelské komunitě známá jako „Velká stará paní buldoků“. Ta se už od 60. let zabývala chovem buldočích plemen, postupně v ní ale rostlo znepokojení nad stavem oblíbených psů. Angličtí buldoci si totiž nesou značnou genetickou zátěž, výskyt dědičných chorob se u nich po celé dvacáté století stupňoval. Jde především o problémy s dechem či obtíže při porodu štěňat kvůli typické široké lebce.

Někdejší základ anglických buldoků jako silných a odolných psů byl přitom výborný. Imelda Angehrnová proto začala přemýšlet o potřebě vzniku nového plemene, které by se anglickému buldokovi podobalo, bylo ale zdravější a zdatnější. Tlak vznikal i ze strany švýcarských zákonů, které jsou překvapivě přísné a chov zvířat „s tělesnými abnormalitami“ považují za formu týrání.

Kolem roku 2000 proto po teoretické přípravě celoživotní odbornice na buldoky přikročila k novému chovnému programu. V zásadě šlo o vytvoření nového plemene buldoka pomocí křížení buldoků anglických se staroanglickými a tzv. viktoriánskými. Švýcarská kynologická federace povolila na základě prvních výsledků vznik nového plemene, které už od tohoto roku neslo pracovní název „kontinentální buldok“.

Plemenný standard byl přijat v roce 2005 a vznikl první chovatelský klub. Mezinárodní asociace FCI uznala plemeno předběžně v roce 2011, od roku 2017 pak plně. Z hlediska kynologie šlo o velký úspěch, neboť v onom roce bylo zapsáno osm základních chovných, geneticky zdravých rodových linií, které vznikly v rekordním čase. Kontinentální buldoci si získávají na oblibě a zdá se, že se program skutečně plně zdařil. Několik chovatelských stanic plemene najdeme dnes i v Česku.

Vzhled se skutečně podobá anglickému buldokovi, větší míra vitality je ale patrná na první pohled – úplně absentují projevy únavy či dýchavičnosti, naopak je pes překvapivě pohyblivý a energický. Kontinentální buldoci jsou středně velcí, výrazně svalnatí psi. Ideální rozměry jsou 42–46 cm (40–44 cm u fen) při hmotnosti 20–35 kg. Celé tělo kryje krátká, hladká srst, nejčastěji žíhaná, tmavě hnědá či plavá.

Jak se liší od anglických buldoků?

Zajímavé je, jak se toto plemeno liší od svých starších příbuzných. Kontinentální buldoci mají výraznou, velkou hlavu, oproti anglickým buldokům je ale zřetelně menší v poměru k tělu. I kontinentální buldoci mají charakteristický předkus i záhyby kůže, opět ale nejde o tak výrazné a nezdravé rysy, jako u jiných buldočích plemen. To samé platí pro krk, který je silný a krátký, u anglického buldoka ale skoro jako by hlava byla posazená přímo na tělo – to je u buldoka kontinentálního odbouráno. Celé to jde s trochou zjednodušení shrnout tak, že zůstalo zachováno to, co dělá buldoka buldokem, oproti starším plemenům se ale u tohoto nového plemene podařilo nezdravé rysy a proporce odstranit.

Obliba těchto psů plyne nejen ze zajímavého vzhledu, ale hlavně z jejich povahy. Jsou to přátelští, hraví a klidní tvorové. Neobjevuje se u nich agresivita ani ustrašenost, mají rádi lidi i děti. Dokonce nejsou příliš dobří hlídači, protože jsou k lidem přívětiví a důvěřiví. Oproti starším buldokům už nenese stopy dávného šlechtění pro psí zápasy.

Zároveň není kontinentální buldok lenoch, díky novému šlechtění a lepší vitalitě jsou proto aktivní a činorodí. Kdo má rád plemena tohoto typu, ale obává se zdravotních problémů, které je doprovází, pro toho je kontinentální buldok naprosto ideálním mazlíčkem. Ve světě psů je to pořád nováček, a tak lze možná čekat, že velký vzestup na oblibě má ještě před sebou.