Tradice říká, že pes byl vyšlechtěn kolem roku 1000 v opatství Saint-Hubert v Belgii, proto je také znám jako svatohubertský pes (francouzsky Chien de Saint-Hubert). Odborníci se ale domnívají, že jeho původ by se mohl hledat i ve Francii, kde vznikala řada moderních honičů. Je ale faktem, že později ve středověku ve zmiňovaném opatství chov velkých loveckých psů existoval. Po roce 1200 se tak objevují zprávy o tom, že mniši od svatého Huberta posílají čas od času jako dar králi Francie velké černé psy.

Je ovšem zajímavé, že tito honiči nebyli vždycky ceněni. Zachoval se dopis krále Karla IX. z roku 1570, kde ironicky poznamenal, že oproti jiným psům v jeho smečce jsou ti od svatého Huberta vhodní pro ty, kdo trpí dnou a chtějí se procházet a ne lovit.

Později v historii se ale pro změnu objevují v urozených kruzích vysoká hodnocení svatohubertských psů. Přesto jich začalo na kontinentu rychle ubývat, ránu jim zasadila francouzská revoluce i napoleonské války. V 19. století pak psí nadšenci ve Francii hlásili, že zbývající svatohubertští psi jsou tak prokřížení s jinými plemeny, že úplně ztratili svůj unikátní vzhled a charakter.

Ostrovní linie

Plemeno ale nevymřelo. Od středověku se paralelně vyvíjelo na britských ostrovech plemeno, které je už ve 14. století jmenované jako „bloodhound“. Jazykovědci se dnes domnívají, že toto jméno nevzniklo od krvelačnosti (blood = angl. krev), ale od čisté a urozené krve psů. Zdá se, že byli odnoží kontinentálních svatohubertských psů.

Zatímco kontinentální linie spíše chřadly, ty ostrovní se kvůli oblibě lovu rozvíjely a udržovaly čistokrevné. V 19. století se jich pak veliké množství dováželo do Francie, kde sloužili k obnově tradičních chovů. Vývoj psa tak šel trochu obloučkem – psi se do míst svého zrodu vrátili přes Británii, odkud si donesli užívanější jméno bloodhound.

Už v 19. století se pak rozšířili i do Spojených států a postupně se stali světovým plemenem. Pes byl totiž oblíbený pro svůj perfektní čich. To mu, pravda, přineslo i temné stránky historie, kdy ve Státech hojně sloužili k nahánění uprchlých otroků. Na druhou stranu se ale později dostali i do služeb záchranných a policejních složek, kde jako pátrací pes pomáhá hledat zmizelé či zavalené osoby.

Smutný výraz

Bloodhoundi patří mezi psí obry, mohou dorůstat až 72 kg při výšce 70 cm, i když standard uznává i subtilnější psy od 36 kg. Větší jsou ale při hodnoceních preferovanější. Jak jsme uvedli, ze všech honičů je největší a nejsilnější. Má mohutnou stavbu těla, která se ale popisuje nikoliv jako těžkopádná, ale vznešená.

Nejtypičtějším rysem je velká hlava, ve skutečnosti poměrně úzká a současně vysoká. Že jde o loveckého psa, prozrazují velké svěšené uši, tak typické pro řadu těchto plemen. Kůže na hlavě pak vytváří vrásky a záhyby, které přechází v lalok – stejně to pak má bloodhound na krku.

Právě tento vzhled spolu se zapadlýma očima vytváří pocit smutného, vážného výrazu. Ten je ještě podtržený pomalým a houpavým krokem psa, který jako by kráčel zatížen těžkostmi. Na druhou stranu ale tělo bloodhounda skrývá značnou pružnost a sílu, a tak je schopen vyrazit do běhu s nebývalou lehkostí. Srst má pes krátkou a přiléhavou a bývá dobře chráněn proti nepřízni počasí. Rozeznávají se tři typy barevnosti: černá s pálením, hnědá s pálením a čistě červenohnědá.

Bloodhoundova povaha ale neodpovídá zadumanému vzhledu. Je to laskavý a dobrácký pes, velmi přátelský k lidem a skoro až závislý na svém člověku. Má vlastně velmi jemnou duši, která kontrastuje s jeho obřím vzhledem. Pro tyto vlastnosti je to na jednu stranu dobrý společník, zároveň se ale doporučuje spíše zkušenějším chovatelům, kteří dokáží pracovat s velkým psem citlivě.

Bloodhound potřebuje hodně pohybu, není to ale psí sportovec. Vyhovuje mu spíše rozvážná, ale za to vytrvalá aktivita, je to tedy ideální společník na dlouhé výlety do přírody. Ostatně, tento pes má dodnes jeden z nejlepších čichů v rámci svého druhu. Pořád je proto oblíbený jako lovecké zvíře, zároveň i jako mazlíček ocení možnost zkoumat nové a neznámé lesní a polní cesty svým supervýkonným čenichem.

Pomineme-li hajné, myslivce a lovce, kteří ocení jeho „odborné“ schopnosti, přesto zůstává bloodhound vhodným kandidátem i na mazlíčka. Je ale psím plemenem, které se nehodí pro každého. Na život v městském bytě ho neužijete. Kdo má ovšem velký pozemek nebo miluje dlouhé vycházky a výlety – a zároveň je obklopený rodinou, kterou by mohl pes milovat – ten může v bloodhoundovi najít ideálního přítele a společníka.