Původ psa prozrazuje jeho jméno – podle všeho skutečně pochází ze střední Asie, z oblasti Afghánistánu. Starší dějiny plemene nejsou jednoznačně zdokumentovány, panuje dnes ale shoda, že tento chrt patří mezi tzv. základní plemena. To znamená, že se jako jistý typ zformoval ještě před vznikem většiny moderních plemen v 19. století. Genetické studie naznačují, že by mohlo jít o jedno z nejstarších, později příliš neměněných, plemen.

Podle předpokládaných příbuzných plemene se dá sledovat i jeho putování širokým regionem, dané migrací různých kmenových skupin. Afgánský chrt totiž pravděpodobně sdílí předky s turkmenským plemenem tasy od Kaspického moře, stejně jako se psy tajgany pocházejícími z hor na hranicích Číny a Afghánistánu. Nejbližší příbuzný je pak nejspíše saluki, známý také jako perský chrt. Paradoxně ale izolovat afgánských horských údolí vedla k tomu, že v samotné domovině se dnes rozlišuje 13 různých typů afgánského chrta.

Různé typy a barvy

Moderní rozvoj začal s tím, jak se pes rozšířil do Evropy. Přes britské důstojníky vracející se z koloniální Indie se afgánský chrt objevil na anglických přehlídkách už někdy po polovině 19. století. Základem mezinárodního standardu plemene se pak stal jedinec jménem Zardin, který se dostal z Indie do Anglie v roce 1907. Od roku 1912 skutečně takový chovatelský standard a první evropský klub existoval, rychlý rozvoj plemene ale přeťala první světová válka. Po roce 1918 se ale podařilo navázat a chrt si velmi rychle získával popularitu. V Československu se poprvé začal chovat asi v roce 1965, dnes jde u nás o poměrně dobře zastoupené plemeno.

Díky různým geografickým variantám chrta v Afganistánu vznikaly i různé typy v samotné Anglii. Svět afgánských chrtů a různých rodových linií je v tomto velmi zamotaný, zjednodušeně lze ale říci, že se dnes v mezinárodně uznané definici plemene rozeznávají dvě základní varianty: bohatě osrstěný ghazni, čili horský typ a řídčeji osrstěný kalagh, zvaný častěji bell-murray (podle důstojníka, který jejich předky dovezl z Balúčistánu do Skotska). Rozdělení ale není ostré a v běžných chovech se objevují různé kombinace barev a typů.

Afgánský chrt neexceluje jen na přehlídkách, dovede překvapit i svými závodními schopnostmi | zdroj: Pixabay

Afgánský chrt je vysoký, i když velmi lehce stavěný pes. Psi dorůstají 67–74 cm, feny asi 63–69 cm, při ideálním rozmezí hmotnosti 23–27 kg. Vzhledem jde o typické chrty – elegantní, s dlouhýma nohama, velmi hubeným tělem a výrazným, dlouhým čenichem. Oproti některým jiných chrtím plemenům ale tito psi tak trochu klamou tělem díky dlouhé srsti, která maskuje skutečné rysy. Právě srst je jejich nejvýraznějším znakem. Je jemná až hedvábná, její hustota závisí na typu chrta. Jak jsme uvedli, obvykle bývá dlouhá na celém těle, s výjimkou obličeje. Dnes se vyskytují v podstatě všechny myslitelné barvy.

Náročnější chov

Afgánští chrti bývají ke svým lidem věrní a milující, k cizím možná trochu odtažití. Jejich elegantní a možná trochu povýšený vzhled jim ale křivdí, rozhodně nejde o psy chladné a nekomunikativní. Je ovšem pravda, že někteří cvičitelé považují afgánské chrty za poměrně náročné, se špatnou schopností učit se povely.

V Evropě se takřka nepoužívají pro lov, ale všichni chrti jsou původně psi lovečtí. To se bohužel projevuje loveckým pudem, který se u tohoto plemene skoro nedá potlačit, a který vede k pronásledování rychle se pohybujících předmětů i zvířat. Na druhou stranu, afgánští chrti nejsou žádné křehule, a dovedou excelovat nejen na přehlídkách, ale i na závodních soutěžích.

Afgánský chrt není pes pro začátečníky. Jeho pořizovací cena může být překvapivě vysoká. Správná péče o jeho srst je mimořádně náročná. Navíc při výcviku a výchově patří mezi psy s velkými nároky na trpělivost chovatele. Jeho krásný vzhled a elegance už ale učarovaly řadě lidí, kteří pro tyhle orientální krasavce s radostí všechny těžkosti chovu překonali.