Problém je už u samotného materiálu, ze kterého jsou tyhle žvýkací pochoutky vyrobené. Jde o surovou kůži, kterou je potřeba dále zpracovávat a lisovat. V podstatě se jedná o spodní vrstvu kůže, která se odděluje v kožedělném průmyslu ze zpracovávaných usní. Jistě existují i výrobci pamlsků, kteří se alespoň původ použité kůže snaží udržet kontrolovaný. U levnějších výrobků ale nikdy nemáme jistotu, jakým procesem použitý materiál prošel – při výrobě usní se totiž k oddělování nežádoucích vrstev, měkčení a podobně užívají různé chemikálie.

Navíc jde o organickou hmotu, která sama o sobě prochází postupně zkázou. Pro její konzervování se proto přidávají další látky. I výroba žvýkací „kosti“ není nakonec nic citlivého či přírodního. Surová kůže se lisuje do požadovaného tvaru, případně se sukuje do podoby kostí, u čehož se často se používají různá lepidla. Navíc bývá materiál barvený, aby vypadal lákavěji. Nemluvě o samotném procesu sušení a konzervace.

Pamlsek plný nebezpečí

Proces výroby takového pamlsku se může velmi lišit podle výrobců a jak jsme uvedli, některé prémiové značky snad mohou garantovat, že samotná kůže je zcela nezávadná svým složením. Rozhodně to ale neplatí pro všechny surové kůže na trhu. Dejme ale tomu, že přes různé kontroly se na trh nedostane zboží vyloženě nejedlé či přímo toxické. Mnohem větší kontroverze je ale spojená se samotnou konzumací takových falešných kostí. Zde už můžeme v některých případech hovořit přímo o nebezpečí. Ostatně na různých chovatelských diskusích se můžeme přímo setkat s negativními zkušenostmi některých lidí.

Potenciální nebezpečí má navíc několik možných forem. Některé pamlsky ze surové kůže jsou bezpečné, jiné ale mohou být zpracované tak, že se poměrně dlouho tráví. I při sežvýkání zdánlivě nezávadném tak mohou utvářet v trávícím či zažívacím traktu překážky. Ve Spojených státech se tomu věnovalo i několik veterinářských studií, které zjistily, že podle procesu zpracování kůže se doba trávení dramaticky liší. Obecně platí, že lisované pamlsky jsou o něco bezpečnější, než ty motané a uzlované, u kterých navíc pes snáze spolkne větší kus.

Ucpání zažívacího traktu může vést k akutním zdravotním problémům. Hlavně u oněch motaných pamlsků je pak ale možné nebezpečí ještě přímější. Surová kůže má totiž tendenci při žvýkání měknout a mění konzistenci na lepivou. Přitom se někdy rozmotá, často až přímo v ústech. Někteří chovatelé se tak setkali s hrozným výjevem, kdy si naštěstí všimli, že jejich mazlíček si už neužívá pamlsek, ale dusí se na něm. Při vytažení z úst či krku pak zjistili, že kůže se změnila v lepkavou, objemnou hmotu, se kterou si pes už nedokázal bez pomoci poradit.

Existují alternativy

Vždy tedy záleží na tvaru pochoutky, hodně pak také na stylu krmení se daného psa. Hltavci jsou pochopitelně ohroženější. Uznejme, že nejde jednoznačně říci, že pochoutky z lisované kůže jsou vždy nebezpečné. Jistě bude existovat obrovské množství chovatelů, kteří jsou zvyklí tyto pamlsky dávat už dlouhou dobu a nikdy se s žádnými problémy nesetkali. Potenciální riziko ale existuje a není nenulové.

Sami výrobci přitom často propagují své produkty jako vhodné k posilování dásní a zdraví chrupu. Svým způsobem mají v tomto případě pravdu, psům opravdu dělá žvýkání dobře a pozná se i na zdravém stavu zubů. Absence vhodného žvýkání navíc může zvíře vést až k likvidaci nábytku, bot a podobně. Existuje ale celá řada vhodnějších alternativ surové kůže ke žvýkání, od sušených hovězích průdušnic (trachea) a býčích penisů (ano, prodává se jako býkovec a je pro psa velmi vhodný), přes různé dentální „žvýkačky“ až po nejedlé žvýkací hračky. Dnes se mimochodem příliš nedoporučují ani hovězí kosti, neboť mohou poškodit zuby.

Obecně asi platí, že s jakoukoliv žvýkací pochoutkou bychom měli mít psa pod dohledem. Teoreticky se každá z nich může stát nebezpečnou, obzvlášť u těch mazlíčků, kteří si žvýkání mimořádně užívají. Pokud už ale chceme volit pečlivě, pak je potřeba jasně říci: výrobky ze surových kůží patří mezi žvýkacími pamlsky mezi ty nejméně vhodné.