Ne všichni kočičí mazlíčci se takto chovají, zároveň existují jedinci, kteří se naopak v tomto směru projevují až extrémně. Obecně ale platí, že můžeme tato zvířátka často vidět, jak hrabou a otírají packami podlahu, případně „hnětou“ koberec, nejen po jídle, ale i před jídlem. S něčím podobným se navíc můžeme setkat i u velkých kočkovitých šelem. Základní otázka tedy zní: proč to kočky dělají?  

Je to instinktivní chování, tedy nenaučené od matky. Nejspíše vychází z chování divokých koček a kočkovitých šelem, které jsou v přírodě zvyklé zahrabávat část své kořisti (a také exkrementy). To proto, aby maskovaly svou přítomnost před většími a silnějšími šelmami.

U kočičích matek je takový instinkt ještě silnější, neboť zahrabané zbytky potravy nepřilákají mrchožrouty ani predátory, kteří by mohli ohrozit její vrh koťat, když je zrovna pryč a loví. Navíc většina koček jí odnesenou kořist v místech, kde přespává. Zahrabání nesnězeného jídla je tak i prostředkem hygieny. 

Hluboce zakořeněný instinkt

Podle toho, že tento instinkt má většina kočkovitých šelem – ty velké si aspoň potravu ukrývají před mrchožrouty, například levhart ji nosí na stromy – lze usuzovat, že jde o skutečně hluboce zakořeněný instinkt sahající až k dávným společným předkům. Některé domácí kočky byly dokonce sledovány, kterak se snaží misku po jídle aspoň přikrýt nějakou blízko ležící dečkou či například naškrábanými kusy novin, kterými byla miska podložená. Tak silné bylo pnutí genetické paměti divočiny. 

Svým způsobem tedy takové chování v domácím prostředí nedává smysl. Kočky ho nepotřebují, pouze reagují na instinktivní potřebu či skoro až pouhé podvědomé pnutí. Jedinec, který si po jídle jen tak mimoděk zahrabe packami bez velké snahy cokoliv přikrýt, už asi ani neví, co dělá. Ale cítí, že udělat se to musí. Podobný efekt má pak další instinktivní chování, kdy kočka „hněte“ měkký povrch jako těsto, nejčastěji koberec, protahováním prstů a drápků. Tam nemusí jít o snahu něco schovat, ale o podvědomé gesto spokojenosti a příjemných pocitů spojených s dobrou večeří.  

Ukliďte misku a vytáhněte hračky

Pokud z nějakého důvodu nechceme, aby náš mazlíček takto zacházel s podlahou či kobercem, stačí udělat pár opatření. Především ale nejprve zdůrazněme, co už zaznělo: kočka nedělá nic špatného ani vědomě destruktivního. Pokoušet se jí jakýmkoliv způsobem vychovávat či okřikovat by mohlo napáchat velké škody na vzájemné důvěře. Mazlíček se cítí dobře a v bezpečí, a to poslední co čeká je křik, kvůli pár škrábancům na podlaze.  

Místo toho zprvu zvažme, jestli není možné misku umístit na nějaký tvrdý, odolný povrch, případně tam, kde takové drobné škody nevadí. Další možností je hned po jídle dát misku pryč, pokud má kočka tendenci nedojídat. Absence zbytků utlumí potřebu je ukrývat. U mokré stravy stejně není vhodné nechávat ji dlouho venku, rychle se kazí. Někteří chovatelé pak mají ve zvyku nechávat mazlíčkovi volně k dispozici hrst suchých granulí na chvíle, až „bude chuť“. Právě toto neuklizené krmení ale může probouzet onen maskovací instinkt.

Také je možné jít na věc pozitivním přesměrováním pozornosti. Kočka začne škrábat podlahu a příst drápky na koberci? Vytáhněte hračku nebo začněte nějakou oblíbenou hru!  

Úplně nejlepší ale je, pokud jsme schopni starosti hodit za hlavu. Byt s kočkou nikdy nebude jako ze škatulky a v tomto případě jde opravdu jen o projev přirozeného instinktu. Pro milovníky těchto mazlíčků nakonec není těžké najít si kus oblíbené „kočičí roztomilosti“ i ve sledování takovýchto projevů.